Za poslední měsíc nám konečně přálo počasí a my jsme se mohly začít pořádně věnovat pachovým pracím - stopám. Jelikož jsme v tomto oboru začátečnice obě, vrhla jsem se nejdřív na studování odborné literatury. A protože jsem nevěděla co číst, přečetla jsem pro jistotu veškerou dostupnou literaturu. Ale začala i skončila jsem u knížky Pachové práce služebních psů od Dr. Viléma Eise. Ne, že bych se jí řídila doslovně, některé metody mi přijdou pro štěně dost stresující, ale bylo tam hodně velmi užitečných informací. Kromě toho jsem si vštípila i informace z dalších knížek a rozhodla se začít. Tak hurá do toho!

Na stopách jsem teprve zjistila, jak moc je důležité znát teorii, než se vrhnu do praxe, a taky to, že ne všechno z knížek jde aplikovat na každého psa - přinejmenším na Dáju ne. Přivedla jsem Dáju na loučku s nízkou trávou - dle zkušených ideální terén pro psa-začátečníka (kde ale vzít ideální terén pro paničku začátečnici, to už mi neřekli) a uvázala ji ke stromu. Došla jsem na přijatelné místo, píchla vedle levé nohy krásně viditelnou zářivě modrou tyčku a lehkým pošlapováním a sklepáváním pachu si připravila nášlap. Po asi půl minutě jsem vyrazila vpřed. Co krok, to pamlsek... Stopa byla dlouhá asi 20 metrů a na jejím konci byla malá miska s nakrájeným párkem. Dája se mezitím zdatně škrtila u stromu a zkoušela pevnost nového obojku. Po dokončení stopy jsem se k ní vrátila, vzala ji na normální vodítko a vyrazily jsme k nášlapu. Jelikož na něm bylo několik kousků párku, Dája je ochotně s povelem "stopa" vysbírala. Stoupla jsem si tedy vedle ní a ukázala další kousek párku a řekla "stopa". Dája postoupila a další párek už viděla. Výsledkem bylo, že celou "stopu" prošla zrakem a ne čichem. Příště jsem na to tedy musela jinak.

Příští den, vybavená dalšími radami zkušených kolegů - kynologů jsem znova vyrazila na stopu. Já s přesvědčením, že tentokrát se BUDE STOPOVAT, a Dájinka s přesvědčením, že zase získá zadarmo spoustu párečků. Opět jsem ji uvázala, udělala nášlap, ale pamlsky jsem tentokrát dávala cca po 5-10 krocích. Navedla jsem Dáju na nášlap a s povelem "stopa" jí ukázala první kolečko párku. Dája ho ochotně slupla a koukla po mě - co teď, paničko? S povelem "stopa" jsem jí ukázala k zemi a postupně ji dovedla k dalšímu párku. V tu chvíli jako by se Dáje rozsvítilo a ona zničeho nic začala opravdu čuchat. Ke konci stopy se dopracovala se slyšitelným funěním, ale úspěšně a konečně opravdu hledala nosem. Občas vybočila, občas se zarazila, ale čuchala. Když jsem si s ní potom na louce hrála a jásala, šla kolem nás mladá rodinka a pán podotkl, že jsem zřejmě vyhrála Sportku, když jsem to uvedla na pravou míru - totiž, že jásám, protože moje fenka pochopila princip stopování, dívali se na mě trošku divně. Ale já si připadala, jako bych tu Sportku vážně trhla.

Od té doby chodíme čuchat denně, pokud to podmínky dovolí, a Dája se stále lepší. Pamlsků má na stopě minimálně, protože je většinou přechází, ale slyšitelně čuchá a moc ji to baví. Na konci stopy má místo žrádla milovaný míček.

Kromě stopování jsme se začaly více věnovat obranám. Naplno kousat ještě Dája nemůže, protože není úplně přezubená (i když jí je to úplně jedno) a tak trénujeme alespoň vyštěkávání a revír. Jakmile se Dája přiřítí - doslova - k figurantovi, začne štěkat jako divá a vyskakovat jako pingpongový míček. Z místa se ani nehne, ale stále se odráží zadníma nohama a vyskakuje tak vysoko, že má hlavu v úrovni figurantovy hlavy. Prý je to zábava. Jako odměnu za krásné štěkání si potom hrdě odnáší do kotce měkkoučká řidítka, která má narvaná v tlamě co nejvíce to jde - co kdyby jí je náhodou chtěl někdo sebrat... Jestli se někdy naučí pouštět - teď je na to ještě moc brzo - budu radostí skákat metr vysoko, protože momentálně když jí potřebuji řidítka odebrat, musím ji vyvěsit na obojku a držet a držet. Dája se snaží udržet si řidítka co možná nejdéle a pokud jí už vypadávají z tlamy, rve si je tam zpátky tlapami. Už se moc těším, až definitivně přezubí a budeme se věnovat obranám pořádně, protože je Dája evidentně talent. Já to posoudit nemůžu, protože pro mě je nejdokonalejší na světě.

Taky jsme se obě naučily hrát si se dvěma a více míčky. Dájinka svoje míčky na šňůrce opravdu miluje, ale jakmile se k míčku dostala, tak s ním začala zdrhat pryč. Co s tím dělat? Vyřešila jsem to druhým (třetím, čtvrtým) míčkem. Jakmile Dája první míček "ulovila" a začala s ním utíkat, vytáhla jsem další a se zavoláním "hele, co mám" jsem s ním začala utíkat na druhou stranu. Po pár metrech jsem ležela na zemi, Dája mi rajtovala po zádech se dvěma míčky v zubech a byla ohromně nadšená. Já už podstatně míň. Po několika pokusech jsem pochopila, že se na to musí jinak a dnes už mě naše malá Dájinka "sejme" jen málokdy. Ale o to z toho má větší radost. Kromě svých míčků zbožňuje i hry s páníčkem, protože si s ní hraje daleko divočeji a nevázaněji než já. Jejich rvačky, kdy nevím, kdo zrovna vítězí, už jsem se naučila brát s klidem, jinak už bych byla asi dávno šedivá.

Kromě těchto krásných výcvikových postupů mám poslední dobou pocit, že jde Dája pomalu ale jistě do puberty. Občas, když jí dám povel - například když ji pošlu dolů z postele, kam nesmí - po mě loupne očima a já mám pocit, že přemýšlí, jestli jí to stojí za to zkusit neposlechnout. Po vteřinovém zaváhání ale splní, co po ní chci. Zatím...

Osobní stránky: darcy-monur.wbs.cz