Protože jsem nadšená pejskařka a miluji procházky přírodou (společně se svou fenkou Elišou), napadlo kamarádku Leu, že bychom spolu mohly zkusit dogtrekking.

Sice jsem nevěděla, do čeho sebe i Elu ženu, ale souhlasila jsem. Postupně jsem začala sbírat informace o tomto druhu sportu a čím víc jsem toho věděla, tím větší strach jsem dostávala.

Citace z oficiálních pravidel: "Dogtrekking je extrémním kynologickým vytrvalostním sportem, při němž jsou překonávány mimořádné vzdálenosti v časovém limitu. Psovod je se psem při dogtrekkingu spojen buď postrojem a vodítkem připjatým k bedernímu pásu, nebo vede psa pouze na vodítku (či střídáním obou variant). V žádném případě není možno jít se psem "na volno" (ani krátkodobě). Účastníci jsou při dogtrekkingu odkázáni sami na sebe a před započetím podniku podepisují prohlášení, jímž stvrzují, že vstupují do akce výhradně na vlastní nebezpečí a že jsou si vědomi úplné vlastní zodpovědnosti za sebe a svého psa. Dogtrekking je kynologickým outdoorovým sportem, který vede účastníky k samostatnému rozvíjení fyzických a mentálních (např. orientačních) schopností. Rozvíjí souhru a vzájemné pochopení člověka a psa."

Přesto jsme se na tuto akci vypravily a dobře jsme udělaly. Po příjezdu jsme byly překvapené, jací pohodoví lidé se dogtrekkingu zúčastňují, vůbec se nad nás nepovyšovali, i když jsme byly jediné, kdo šel poprvé. Všechno nám vysvětlili, poradili a povzbudili nás a prostě byli všichni včetně pořadatelů skvělí. V sobotu to vše vypuklo v 6:00, náš cíl nebyl umístit se dobře, ale pokusit se dojít a nezmařit zdraví svoje ani našich psích holek. V itinerářem v ruce jsme vyrazily na cestu. Celá trasa vedlo po turistických značkách, ale bohužel nebylo možné se vyhnout silnici, což našim pejskům moc dobře nedělalo. Archie dávala od začátku najevo svou nelibost na chůzi na vodítku, ale Elinka byla spokojená, že jsme venku a jelikož celou cestu absolvovala na flexi vodítku, které jsem měla přichycené na krosně, vodítko jí nevadilo. Moje krosna vážila i s celou povinnou výbavou (spacák, karimatka, miska pro psa, pití a jídlo pro psa i psovoda, čelovka a mapa dané oblasti) cca 6,5 kg, což se na trase dlouhé 42,5 km dostatečně pronese, ale pravidla jsou jednou pravidla a dodržovat se musí. Dogtrekkáři - běžci (tak jsme říkaly těm, kteří trať absolvují během, či aspoň během střídaným chůzí) nás pochopitelně minuli hned na začátku a my si pokračovaly dál svým turistickým tempem. Pochopitelně jsme také musely zabloudit, já celkem 3x - jednou hned zpočátku v Jihlavě jsme špatně odbočily, protože jsme si nevšimly značky, podruhé tak v půli trasy, kde už jsme s Leou nešly spolu, protože každé z nás vyhovovalo jiné tempo, ale zabloudily jsme tu obě (a nejen my, v tomto úseku byla trasa špatně značená), takže jsme se tu sešly a musely si zavolat o pomoc, kde nás po telefonu pořadatelé navedli na správnou cestu, a potřetí, to už jsem šla úplně sama, ale díky mapě jsem se zvládla vrátit na správnou cestu. Eliša byla jeden z nejmenších pejsků závodu, menší byl jen malý špic a křížený jezevčík (který bohužel do cíle nedorazil), ale přesto se svým typickým "veselým" výrazem hrdě kráčela vstříc únavě i horku, které dávalo zabrat všem pejskům i jejich páníčkům.

Přestávky jsme se naučily opravdu využívat na 100%. Moje předsevzetí nestavět (měla jsem strach, že jakmile někde sednu, už nebudu schopná vstát) se ukázalo jako scestné, bez zastávky bych to nikdy nemohla dojít ani já, ani Ela. Vždy jsme se občerstvily vodou a pokud možno se trochu svlažily v potoce či rybníku, Elinka zalehla a aspoň na pár minut někdy déle si schrupla a já provětrala a nechala oschnout nohy, které v "pohorech" dostávaly zabrat, ale v letní obuvi by to asi nešlo. Naučila jsem se zde spoustu chytrých věcí, které mi pomohly celou trať absolvovat. Důležité je si zvolit správné tempo, vhodnou obuv, správně odhadnout síly svoje i svého psa, opravdu se starat o nohy, protože s puchýři to prostě ujít nejde atd. S Elinkou jsme si vzájemně dodávaly sílu pokračovat, i když jsme toho obě už měly plné brejle. V jednu chvíli jsem myslela, že budu musel zavolat na SOS linku, aby pro nás přijeli (každý účastník může zavolat, pokud se rozhodne nepokračovat a organizátoři pro něj dojedou do nejbližšího místa přístupného autem), protože mi Elinka začala v chůzi polehávat - než abych riskovala její zdraví, byla jsem rozhodnutá pochod ukončit. Udělaly jsme si přestávku, kde se Elinka svlažila v potoku, trochu si schrupla a s novým nasazením vyrazila a dala mi tak najevo, že i srdce malého voříška je velké a bojovné a že ona je odhodlaná bojovat dál.

Posledních 7,5 km byla úplně skvělá, šlapala si to kupředu a já za ní doslova na vodítku klopýtala, protože nohy už mě moc poslouchat nechtěly, ale přece jsem jí její obdivuhodný výkon nemohla zkazit. Přenesla na mě svého bojovného ducha a snad hlavně silou vůle jsme se nakonec večer do cíle dohrabaly.
Ukázala nejen mě (já už to vím dlouho), ale i ostatním, že i "obyčejný voříšek" dokáže stejné věci, jako kterýkoli čistokrevný či dokonce papírový pes a zvládá to s rošťáckým výrazem a jiskrou v oku. Taky se stihla ještě naučit během chvil volna přechod lavičky na cvičáku, takže tento víkend nám dal strašně moc, dokázaly jsme pro nás nemožné, naučily se obě spoustu nového a ještě si to užily, sice jsme domů dorazily úplně zničené, ale bylo to super.

Na konci ještě proběhlo vyhlášení vítězů a všichni účastníci obdrželi pamětní diplom za účast.

Příspěvek do soutěže Zvířata a sport