Když mi byl rok a půl, pořídili jsme si německého ovčáka. Pojmenovali jsme ho Jessy. Měli jsme obrovské štěstí. Jessynka byla nádherná, skvělé povahy a s velkým srdcem. Mě odchovala a já měla po celé své mládí po boku velkého psa. Mamka sní chodila na cvičák. V půl roce měla udělané zkoušky a byla velice poslušná.

Už jako dítě, když jsem chodila Jessynku venčit a měla její kohoutek u pasu, byly jsme nerozlučné kamarádky. Čas plynul a já narazila na inzerát, lépe řečeno na něj narazila mamka. Stálo tam něco o agility. Mamka ani já jsme neměli tušení, co to je. Když jsme se informovaly, velice nás to zaujalo. Celá nedočkavá jsem se nemohla dočkat, až to zkusím na vlastní kůži. Prvně jsem vkročila na cvičák, plno pejsků všech plemen. Bylo mi tenkrát 8 let a začínala jsem s agility. Já měla skvělého psa. Jessynka se hned na první hodině agility naučila skoro všechno. Druhá hodina - a moje Jessynka patřila k těm nejlepším. Všichni z toho byli vedle. První závody byly za dveřmi. Celá jsem se nemohla dočkat. Jessynka měla skvělou povahu, byla poslušná, chytrá a hlavně hodná, jen jednu nevýhodu měla - pořád musela mít přehled, kde se její smečka nachází, a musela mít vždy přehled o tom, co se děje.

Můj první závod už začal. Skočky, slalom, tunely, zóny, všechno perfektní. Sice jsem svou Jessynku nestíhala, ale ona na mě vždycky počkala. Všechno super. Poslední skočka a bude konec, ale Jessynka si to zamířila rovnou k rodičům, očmuchala je a potom se ke mě vrátila a poslední osudnou skočku ladně a krásně přeskočila. Diváci tleskali, já byla ráda, že tleskají, ale bohužel jsem byla diskvalifikovaná. Byla jsem smutná, protože byla smutná i Pavlínka, moje trenérka. Ale když bylo vyhlašování, tak jako poslední vyhlásili i mě. Stála jsem vedle bedny, vedle těch šampionů, vedle těch nejlepších a oni mi předali cenu za největšího smolaře. Byla jsem moc ráda a všichni mi tleskali. Tu sošku mám dodnes ve vitrínce. Jsou to dva sloni stojící na zadních a choboty mají o sebe opřený.

Potom jsem nevyhrávala, nebyla jsem tak dobrá. Já skákala pro radost, ale byla tu ještě jedna výhra. To už jsme byli s Jessynkou docela zkušené a přijeli jsme na závody skoro poslední. Byl to šílený chaos, vylezla jsem z auta a rovnou na plac. Běžela jsem podle čísel. Byl to jednoduchý parkur. Jessynka to měla rychle za sebou. Měla jsem z toho dobrý pocit. Bylo vyhlášení a já byla první. Koukla jsem se kolem sebe a byli tam samí pudlíci a šeltie. Jessynka byla jediná velká. Byl to závod seniorů. Bylo to pěkné zakončení našeho sportování.

Jessynka od té doby přestala cvičit. Perfektně poslouchala, i když už neslyšela, ale musela vás vidět. Byla zlatá. Odešla ve svých 14 letech a já na ni nikdy nezapomenu. Byla to moje kamarádka a já prožila své dětství po jejím boku. Věřím, že se v psím nebíčku má skvěle. Vzpomínám na ni jen v dobrém a ve svém srdíčku ji budu stále nosit. Mám tě ráda, Jessynko!

Příspěvek do soutěže Zvířata a sport