Po skončení 2. světové války si američtí vojáci dovezli s sebou při svém návratu domů akity linie Dewa, větších, žíhaných či strakatých psů, aby s nimi oživili dosavadní chov akita v USA. Akity fascinovaly obyvatele USA zejména svým atraktivním vzhledem a inteligencí. Svým klidem a dominantním chováním jim pak dokazovali svou vznešenost.

První akity do USA přišly sice již kolem roku 1900 a v roce 1956 byl založen Akita Inu Club, ovšem teprve v roce 1972 dosáhlo plemeno počtu, který je potřebný pro otevření vlastní plemenné knihy v AKC (American Kennel Club). Nyní mohly být akity v USA také řádně hodnoceny na výstavách. Následkem dalšího vývoje, který známe i u jiných plemen (např. anglický a americký kokršpaněl) dochází v důsledku vlastní cesty při chovu akit - u amerických chovatelů se prosazuje v té době již Japonci zatracovaný typ Dewa - ke vzniku zcela samostatného plemene. Důsledkem těchto rozdílných chovatelských záměrů byl vznik dvou v mnoha směrech odlišných typů, tzv. "amerického" a "japonského".

Nejpodstatnějším rozdílem pak byla barva. V USA se odchovávaly akity všech barev s tmavou maskou i strakáči, tolik oblíbení i u nás. V Japonsku naopak uznávali pouze barvu bílou, červenou či žíhanou, vždy s bílou maskou. V roce 1992 pak Japonsko, jako země původu, požádalo o změnu standardu akity dle jejich požadavků, a tím započala faktická likvidace amerického typu akity, především v zemích FCI.

V nastalé době byla "americká" akita zcela diskriminována v chovu i na výstavách. V USA či např. Velké Británii, zemích, které nespadají pod organizaci FCI, se pak nadále akity tohoto typu chovaly a vyhrávaly i prestižní výstavy. Někteří tamnější chovatelé se sice také pokoušeli prosadit "japonský" typ ve svých chovech, ale bez větších úspěchů. Rozhodl tam tak nakonec vkus veřejnosti. Je totiž nesporné, že zejména tzv. pinto zbarvení, tedy tmavé plotny na bílém podkladě, a tmavá maska činí akity velmi hezkými a sympatickými psy.

Chovatelé v zemích FCI, kteří měli zájem účastnit se se svými odchovy výstav a dalšího chovu, se museli přizpůsobit a nastoupili cestu křížení obou typů s vylučováním nestandardních jedinců, za účelem sjednocení ve smyslu standardu.

Avšak i dnes, po osmi letech této chovatelské práce, vidíme mnoho kříženců, kteří sice barvou odpovídají standardu japonské akity, ale ostatními znaky, zejména velikostí a robustní konstitucí se řadí spíše k typu americkému.

Proto pak jistě všichni příznivci amerického typu akity s radostí přivítali dlouho očekávanou událost a to dohodu mezi FCI a JKC o vzniku nového plemene velký japonský pes, zařazeného do II. skupiny FCI, která byla podepsána při příležitosti konání Světové výstavy v Mexiku v roce 1999. Chovatelé tak museli znovu nastoupit nelehkou cestu zpětného křížení za účelem získání typických představitelů VJP, ale vlastnosti tohoto nádherného plemene za to určitě stojí. Po celý rok 2000 probíhala tzv. rozdělení plemene, kdy byla chovná základna plemene akita-inu posuzována a dělena na AI a VJP. Počátkem roku 2000 byl již do ČR importován představitel VJP z USA a v březnu se narodil první český vrh VJP v typických barvách.

Dalším důležitým mezníkem pro plemeno se stal 1. leden 2006, kdy plemeno konečně získalo název, který mu právem přísluší - tedy americká akita, a bylo zařazeno do stejné skupiny FCI jako akita-inu, tedy sk. V.

Informace poskytl American Akita Klub CZ, fotografie American Akita Klub CZ a archiv autorky