Beauceron u nás patří mezi málopočetná plemena. Přitahuje velkou pozornost díky svému vzhledu, pro laika připomínajícímu křížence dobrmana a německého ovčáka. Ti, kteří znají toto plemeno, tvrdí, že beauceron má laskavou duši a tajemnou schopnost vcítit se do pánových nálad a přání. Věrnost a obětavost dělá z beaucerona ideálního domácího společníka. Beauceron je čisté francouzské plemeno, tzn. vzniklé pouze ve Francii, bez přikřížení jiných plemen. Je to opravdu velmi staré pracovní plemeno. Ovčáčtí psi jsou ve Francii známi již velmi dlouhou dobu, jsou zobrazeni již na tapiseriích z osmého století. I písemnosti z dvanáctého, čtrnáctého a šestnáctého století se zmiňují o ovčáckých psech. Má se za to, že již v rukopise z roku 1587 se nachází první přesnější zmínka o psu, který odpovídá popisem beauceronu.

Ve Francii je toto plemeno nazýváno Berger de la Beauce (ovčák z Beauce). Beauce je rovinatá oblast obklopující Paříž, a je všeobecně považována za kolébku plemene. Beauceron sdílí společnou minulost s jeho bratrancem, ovčákem z Brie (Berger de la Brie), u nás známějším pod názvem briard. Přestože tato dvě plemena vypadají dosti odlišně, obě měly a mají stejné pracovní využití. Dříve se francouzský farmář vůbec nezabýval vzhledem psa, důležité byly jeho pracovní schopnosti, a proto byli ovčáčtí psi typově velice rozmanití. Všichni spadali do kategorie chien de la plaine, tedy ?psa z roviny.? Bylo je možné spatřit ve všech barvách a délkách srsti. Přestože lovečtí psi byli již v té době velmi ceněni, Francouzi věnovali jen málo pozornosti těmto tvrdým pracovním psům. V těchto dávných dobách sloužil beauceron stejně jako briard spíše jako hlídač dobytka, chránící ho před šelmami, například vlky, a lidskými pytláky. S příchodem francouzské revoluce se jejich využití změnilo. Půda již nebyla pouze v majetku šlechty, dostala se i do rukou prostého lidu, z něhož se stali drobní farmáři. Z beaucerona a briarda se stali nepostradatelní ovčáčtí psi, jelikož tyto nové farmy nebyly oploceny. Samozřejmě také sloužili jako psi hlídací, strážící pánův majetek.

Roku 1809 se kněz Abbé Rozier zmínil o těchto ovčáckých psech. Byl první, kdo popsal rozdíly mezi beauceronem a briardem a nazval je ovčákem z Beauce a z Brie. Jako beaucerona považoval krátkosrstého psa typu mastifa, briard byl pak dlouhosrstý odlišného typu. Později v 19. století se konalo shromáždění chovatelů ovcí a dobytka, kde bylo podle těchto francouzských písemností potvrzeno pojmenování dlouhosrstých psů podle oblasti Brie a krátkosrstého typu podle oblasti Beauce. Obě plemena byla v té době ještě velmi typově neustálená. V roce 1900 byl beauceron poprvé předveden na výstavě. První šampiónem plemene byla fena Bergere, dosti málo podobná beauceronům dnešních dnů. Srst měla spíše střední délky, dříve bylo totiž časté, že se u beauceronů vyskytovala delší srst než dovoluje dnešní standard. Také čenich byl užší a velikost znatelně menší. Pálení na končetinách mohlo dosahovat výše, což také dalo tomuto nově vznikajícímu plemenu přezdívku ?červené punčošky? (Bas-Rouge).

Ve dvacátém století již bylo plemenitbě beaucerona věnováno více pozornosti. V roce 1911 byl založen klub Les Amis Du Beauceron (Přátelé beaucerona). První kniha věnovaná výhradně beauceronovi byla napsána roku 1927 panem A. Siraudinem. Tato kniha dosud požívá takové vážnosti, že je mnohými považována za ?bibli beaucerona?.

Během světových válek beauceroni získali vážnost coby váleční psi. Byla ceněna hlavně jejich síla, na jejich statná těla byly upevňovány pásy s municí pro kulomety při hlídání střeleckých pozic. S využitím jejich inteligence byli často používáni jako poslové nebo strážní psi. O jejich schopnostech postřehu a vnímavosti byly vyprávěny přímo neuvěřitelné příběhy.

Beauceron je stále dobře znám pouze ve své rodné Francii. Je používán stále jako ovčácký pes, avšak plemeno je nyní mnohem častěji používáno při policejní práci, slouží v kynologických jednotkách francouzské armády i policie. Plemeno se rozšířilo i do ostatních evropských zemí, avšak nikde zdaleka nedosáhlo takové popularity, které se těší ve Francii. Beauceron se objevil i v USA a mnozí Američané si ho povšimli ve filmu Moonraker s Jamesem Bondem.

Jednou se základních charakteristik plemene a tématem nekončící debaty v okruhu lidí kolem beauceronů jsou standardem vyzdvihnuté dvojité paspárky. Standard praví: psi jinak typově dobře hodnocení, avšak bez dvojitých paspárků jsou vyloučeni s posuzování. Je to zvláštní, trochu pověrčivá tradice starých farmářů věřících tomu, že dobré pracovní štěně lze ve vrhu poznat podle těchto dvojitých paspárků. Určitě však takové tvrzení vedlo k zakotvení této zvláštnosti na přední místo v požadavcích standardu plemene. Někteří s dřívějších farmářů věřili, že dvojité paspárky dovolují beauceronovi mnohem snazší výstup a pohyb po hřbetech ovcí. Jiní však také poukazují na to, že paspárky jsou jen málo svalově ovládány a existují i jiná velmi dobře adaptovaná ovčácká plemena, jako například australská kelpie, která výhodu paspárků nemají. Paspárky byly také tématem bouřlivé diskuse v době, kdy FCI (Federation Cynologique International) navrhovala vypuštění tohoto požadavku ze standardu plemene. Avšak mateřský francouzský klub nekompromisně tvrdí, že jestliže pes nemá dvojité paspárky, pak nemůže být považován za beaucerona.

Překrásné zbarvení harlekýn beauceronů by bylo už ztraceno nebýt francouzských chovatelů, především paní L. Delaire z Kennel de la Horde Noire, kteří svou práci zasvětili oživení harlekýnů. Barva srsti harlekýnů se velmi podobá zbarvení například strakatého jezevčíka. U tohoto zbarvení jsou požadovány syté pálené až červené znaky jako má beauceron černý s pálením, avšak říká se, že je těžké toho dosáhnout. Obecně se přiznává, že je mnohem složitější vyšlechtit vynikajícího harlekýna oproti zbarvení černému s pálením. K usnadnění této situace rozhodl francouzský Kennel Club o povolení posuzování harlekýnů jako oddělené variety. Avšak v mnoha jiných zemích se harlekýni vystavují společně s černými s pálením.

(Zdroj: A Celebration of Rare Breeds)

 

Sidi