Není asi na světě mnoho plemen, jejichž původ můžeme vystopovat do tak vzdálené minulosti, jako je tomu u bišonka. První zmínky o předchůdcích dnešního bišonka mluví o malých psících s převážně bílou srstí, kteří byli nazýváni barbichoni. Z nich se později vytvořila celá řada samostatných společenských plemen, jako je maltézský pinč, boloňský psík, havanský psík, lvíček a další.

Abychom pochopili souvislosti, musíme trochu nahlédnout do historie. Středověcí obyvatelé Kréty Minojci, ostatně jako většina ostrovních obyvatel, byli námořníci. Při svých častých a dlouhých plavbách s sebou brali mimo jiné i svoje psy. Byli výbornými obchodníky a tak se oni, stejně jako jejich pozdější následovníci Féničané, při svých průzkumných plavbách postupně rozšířili po celém Středomoří. Když objevili Gibraltar, odvážili se i na západní pobřeží, později dokonce až do Anglie. Po boku jim věrně stáli i jejich psi, kteří se tak brzy rozšířili téměř po celé Evropě.

Později, kolem roku 100 př. n. l., objevili Řekové a Římané cestu na Cejlon a zanedlouho poté dosáhli i Čínu. Mezitím Číňané našli cestu na západ po pevnině a tím byl položen základní kámen k bohatým obchodům z Dálného východu do Evropy. Především Itálie se tak stala velkou námořní říší. Již v této době vznikly četné kresby, rytiny, náčrtky a vyobrazení "malých, často bílých a vlnitých psíků", kteří byli tehdy již velice rozšíření a oblíbení. Existují také zmínky, že tito psíci (barbichoni) existovali i v době vlády královny Nilu Kleopatry (r. 69-30 př. n. l.), a že jich dokonce sama několik vlastnila. Vypodobnění v egyptských sarkofágách to jen potvrzují.

I když se odborníci nemohou shodnout na tom, odkud přesně barbichoni pocházejí, všichni se shodují na tom, že nejdříve a nejčastěji se objevovali právě ve Středozemí, odkud se coby společníci námořníků na dlouhých cestách dostávali do stále vzdálenějších oblastí. Existují však i jiné teorie o původu bišonů. Jedna z nich tvrdí, že pocházejí z Kanárských ostrovů, přesněji řečeno z největšího z nich, z Tenerife. Proto byli také po dlouhá léta tito psi nazýváni jako "bichoni Tenerife". Další teorie předpokládá, že původ bišonů je na španělské pevnině, odkud je španělští námořníci vyváželi za účelem prodeje nebo výměnného obchodu. Ať už je pravda o původu bišonka jakákoliv, jisté je, že v době renesance (14.-16. století) se vyskytovali v Itálii, kde si získali velkou oblibu. Brzy se stali vyhledávanými domácími mazlíčky italské šlechty. Z této doby pocházejí rovněž první určité zprávy o módní úpravě jejich srsti.

Na přelomu 15. a 16. století probíhala francouzská invaze do Itálie, během které byli malí rozkošní bišonci odváženi jako válečné trofeje do Francie. A právě tady se tito psi nakonec dočkali nejvyšších poct. Již za vlády Františka I. (1515-1547) byl bišon velmi populární v královských kruzích a mezi šlechtou. Snad největšího úspěchu se však dočkal za vlády Jindřicha III. z dynastie Valois (1574-1589). Sám král byl jedním z největších obdivovatelů těchto psů. Své bišonky miloval natolik, že je chtěl mít stále u sebe. Dokonce je prý nosil v košíčcích, které měl upevněné stuhou kolem krku. Ani dámy nezůstávaly v tomto ohledu nijak pozadu a bišonci byli bezmezně rozmazlováni, hýčkáni, opečováváni, koupáni a kadeřeni. Je docela možné, že právě zde byl položen základ k názvu plemene, protože francouzské sloveso bichonne znamená v překladu "hýčkat, krášlit". Také mnoho uměleckých děl z té doby zobrazuje malého psíka, který je s největší pravděpodobností předkem bišonků a ostatních příbuzných plemen, která známe dnes. Najdete ho například na gobelínu "The lady and the unicorn" (Dáma a jednorožec), utkaném na konci 15. století, ale také v dílech Albrechta Dürera (1471-1528), zvlášť v jeho dřevořezbách. Neméně známé je i dílo Francisca de Goyi (1746-1828) "Portrét vévodkyně z Alby", který je ze všech uměleckých děl, zobrazujících předky bišonů asi nejznámější.

Období francouzské buržoazní revoluce (1789-94) znamenalo pro bišonky velký pokles obliby, stejně tak jako pro jiné "šlechtické psíky". Rázem se tito dosud všemi hýčkaní pejsci ocitli na ulici, napospas svému osudu. Tady se však brzy stali věrnými společníky flašinetářů a potulných kejklířů, kteří v nich objevili temperament a velký talent k různým veselým kouskům, dobře využitelný při cirkusových vystoupeních. A tak přesto, že se bišonci dostali z královských paláců až mezi nejchudší vrstvy obyvatelstva, kde byly jejich životní podmínky vskutku velmi tvrdé, poměrně dost jich tyto krušné časy přežilo bez větší újmy.

Když se ve Francii dostal k vládě v roce 1852 Napoleonův synovec Napoleon III. (1808-1873), popularita bišonků u dvora dočasně opět stoupla, ale po Napoleonově svržení a založení republiky (1871) se bišonek stal znovu "psem ulice" a zůstal jím v podstatě až do počátku 20. století. I když jim nebyl osud příliš příznivě nakloněn, bišonci stále dělali radost a přinášeli štěstí obyčejným lidem. Všude byli tito malí kočovníci pro své krásné oči a přirozenou inteligenci vítáni. Svůj vrozený smysl pro komediantství v sobě rozhodně nezapřeli. Začalo se jim říkat "psi flašinetářů z Barbery" a byli popisovánijako "živí, inteligentní, ovladatelní a citliví ke komukoliv, s kým se spojili". Stali se prý dokonce i průvodci nevidomých. Zřejmě jen díky svým vynikajícím vlastnostem nevymizeli bišonci tehdy ze světa, aby se po první světové válce konečně dočkali "znovuobjevení".

Několik nadšenců z Francie a Belgie shromáždilo z válkou zdevastovaných zemí přežívající potomky těchto "cirkusových psíků" a pokusilo se vypracovat pro ně chovatelský program. Jejich snažení poměrně brzy přineslo první výsledky. Byl vytvořen první standard plemene, a to za vydatné pomoci paní Bouctovagneiz, tehdejší prezidentky francouzského Toy klubu, a ve spolupráci a Belgien Breeder's Association. Oficiálně byl standard přijat 15. března 1933. Pozoruhodné je, že je přesně zaznamenán vznik oficiálního názvu plemene. J.C.Fred Peddie, významný chovatel a rozhodčí z kanadského Ontaria, vypráví nádhernou příhodu ze slavnostní večeře v roce 1972, pořádané u příležitosti 82. narozenin paní Nizet de Leemans. Hovořilo se o bišoncích coby o plemeni francouzského původu, jehož popularita v USA roste. Paní Leemans vyprávěla hostům, že v roce 1933, když se konalo setkání se zakládajícími členy klubu tvořícího se nového plemene, velice se diskutovalo o tom, jak se bude plemeno vlastně nazývat. Nakonec se ze zoufalství zeptala: "Jak vypadá?" a bylo jí řečeno, že je to chmýřovitý bílý pejsek. "Dobrá tedy," řekla paní Leemans, "pak se bude jmenovat Bichon Frisé" (= chmýřovitý malý pes). A tak se stalo. Dne 18.10.1934 byl bišon zařazen do Livre des Origines Fransaises, ale tím zdaleka neskončil všechen zmatek kolem názvu plemene. I nadále byl používán název Bichon a poil Frisé nebo Tenerife Bichon, a to dokonce ještě v 50. a 60. letech 20. století. V tehdejší době existovalo mnoho popisů členů rodiny bišonů. Nebyly to však standardy, jak je známe dnes, ale spíše hrubé charakteristiky, které se navíc u různých autorů lišily. Přesto mají svůj význam a je dobré si je přečíst, protože dokazují vzájemný vliv jednoho plemene na druhé a potvrzují domněnky o spojitosti jejich historie.

Toto je přehled členů rodiny bišonů, jak ho již v roce 1836 sestavil dr. Reichenback: Bolognese toys (boloňské hračky), silky poodle (hedvábný pudl), bouffet, burgons, brevibilis, flammens, pyrome, bichon (bišonek), maltese (maltézáček), a lion dog (lvíček). Názvy většinou vycházely z oblasti původu psů. Také během dalších let se mluvilo o psech z Tenerife, Havany, Bologne, ostrovů Baleáry, Peru, Holandska a dalších. Některá fakta poukazovala dokonce na příbuznost s barbetem nebo vodním španělem. Francouzská publikace Votre Ami le Bichon uvádí, že rodinu bišonů tvoří čtyři podskupiny: maltézáček, boloňský psík, tenerifský psík a havanský psík.

Použitá literatura :
Jarmila a Jana Křečkovy: Bišon Frise