Velká Británie má již po staletí loveckou tradici, jejíž součástí je i hon na lišku. Při honu na lišku se používali honící psi, kteří lišku vystopovali a potom ji za hlasitého štěkotu pronásledovali. Lovci, obvykle na koních, psy sledovali a lišku dokázali zastřelit někdy až po hodinách pronásledování. Nicméně se pravidelně stávalo, že se liška schovala do nory, takže k ní nemohli psi ani lovci. V tu chvíli se na scéně objevil teriér vyšlechtěný k těmto účelům, kterého lovci posadili před vstup do liščí nory. Tito teriéři měli v sobě notnou dávku odvahy a horlivosti. Rychle si razili cestu k lišce, často několik metrů pod zemí a štěkali na ni tak dlouho, až opustila svou bezpečnou noru. Důležité přitom bylo, aby pes lišku nezakousl, to by znamenalo konec lovu, a to nebylo záměrem. Těmto teriérům se říkalo "working terriers" (pracovní psi). K této skupině patřili i foxteriéři.

Fotografie teriérů z 19. a z počátku 20. století svědčí o rozmanitosti tohoto "plemene". Nešlo o jednotný typ, barva, struktura srsti i velikost byly různé. V polovině 19. století zažívala kynologie velký vzestup a o foxteriéry se začali zajímat i nelovci. Kynologové lovecké schopnosti těchto psů téměř pomíjeli, důležitý však pro ně byl jejich vzhled. Foxteriéři se dostali do výstavních prostor, kde se kladl důraz na jejich zevnějšek. Byl vytvořen plemenný standard a více se vybíralo podle zušlechtěného uniformního typu. Z těchto psů vznikl "luxusní" pohledný teriér, kterého známe dodnes.

Mnoho lovců přihlíželo mizení svého pracovního teriéra se smutkem. Pro práci pod zemí byli teriéři příliš velcí a ochabovaly i povahové vlastnosti, požadované pro lov. Lovci se částečně distancovali od výstavních psů a od jejich majitelů a šlechtili teriéry vhodné pro lov dál - často bez rodokmenu. Mezi tyto lidi patřil i muž, který měj velký vliv na vývoj Jack Russell teriéra - pastor John Russell. Tento farář měl téměř bílé, hrubosrsté, malé psy dobré kvality, na které se nesmí zapomenout. Reverend John Russell byl jedním z nejstarších členů Kennel Clubu a je dodnes znám jako chovatel jedné z velmi lovecky upotřebitelných větví foxteriéra - po něm pojmenované Jack Russell Teriér. Tato větev je neotesanější, primitivnější formy a má kratší běhy, než moderní výstavní typ.

Kolem roku 1818 si Jack Russell od jednoho mlékaře jménem Marston obstaral teriéří fenu jménem "Trump". Muselo se jednat o fenu velmi podobnou foxteriérovi, každopádně neměla tak nízké končetiny jako dnešní Jack Russell teriéři. Vždy upřednostňoval bílé psy se žlutými znaky. Russell choval krátkosrsté teriéry podle vzoru "Trump", s dlouhými končetinami, kteří mohli při lovu držet tempo s honiči. Můžeme se domnívat, že "Trump" byla skutečně zakladatelkou chovu Jack Russell teriérů. Ačkoliv byl Russell jedním ze zakladatelů Kennel Clubu a až do své smrti zůstal jeho členem, své teriéry po roce 1869 nikdy nevystavoval a nenechával je ani registrovat do plemenné knihy Kennel Clubu. Během šedesáti let své chovatelské činnosti Russell vytvořil typ tvrdých psů pro lovecké potřeby, kteří byli schopni spolehlivě vyhnat lišku z nory, ale neměli ji usmrtit. Rovněž to byli psi malí, protože nevážili zpravidla více než 15 liber.

Jeho psi byli většinou krátkosrstí. Jejich srst měla strukturu srsti drsnosrstých štěňat. Měli, jak už bylo řečeno, vyšší končetiny než dnešní Jack Russell teriéři na kontinentu. Jack Russell sám vystavěl svůj chov zjevně velice cílevědomě. Jeho záznamy jsou zřetelné a velice spolehlivé. Když svůj chov upevnil, prováděl přikřížení cizí krve jen velmi zřídka. Řeč je o psu "Old Jack", pracovním teriérovi, z chovu Kapt. Percy Williamse, který na výstavách získal mnoho cen. Russell v šedesátých letech použil tohoto psa pro svůj chov. Počínaje rokem 1880 jsou vystavováni různí psi, kteří měli za předky Jack Russell teriéry, například roku 1880 "Carlise Tack" dcera Jack Russell - feny "Fuss". Další úspěšnou fenou byla "Pussy", tato byla panem Woottonem prodána chovateli, vystavovateli a rozhodčímu S. E. Shirleyovi za fantastickou cenu 40 liber šterlinků (pro porovnání v té době roční plat vikáře činil 60 liber!). Po Russellově smrti se jeho psi rozptýlili. Velká část se dostala k panu C. H. Bassetovi z Watermonth Castle u Ilfracombe. Psi měli tehdy již kratší končetiny, než tomu bylo u prvních psů Jacka Russella a měli poněkud kratší čenichy. Zachovala se jména a historky. Slyšíme zde o činech psa jménem "Tip", "Nelson" nebo "Nettle" atd.

I když se plemeno může pochlubit nezanedbatelnou historií, trvalo dlouho, než se jím kynologie začala zabývat. Není divu, protože chovatelé Jack Russell teriérů se od počátku negativně stavěli k potenciálnímu uznání těchto psů jako plemene; uznání by totiž znamenalo i to, že by se psi dostali do výstavních kruhů. Plemenný statut, nerozlučně spojený se zušlechťováním zevnějšku, vedl u mnoha pracovních psů k ústupkům od původních vloh k práci a pracovních schopností. Milovníci pracovního Jack Russell teriéra to pokládali za nepřijatelné.

Dnes je však Jack Russell teriér uznán FCI prozatimně a již existuje jeho standard vydaný pod hlavičkou FCI 14. prosince 2000 (číslo 345).

Použitá literatura: Hans Raber: Encyklopedie - Plemena psů 2.díl
Esther Verhoef-Verhallen: Jack Russel Teriér