O pudlovi lze bez nadsázky konstatovat, že jako plemeno dokonale ?klame tělem?. Střihy a složitá finální úprava srsti na výstavách z něj dělají luxusního, velmi nápadného psa. Na diváky z řad laiků pak často působí dojmem nesportovního ?gaučáka?. Jen ti, kdo měli možnost toto temperamentní plemeno poznat osobně, vědí, že pod pěstěnou srstí se skrývá pružné tělo atleta a pod nalakovaným ?topknotem? bystrý mozek.

Původem je pudl lovecký pes, který byl používán jako aportér z vody. Název plemene je odvozen z německého pudeln (máchat se ve vodě) či Pfudel (kaluž) a francouzský název Caniche pochází ze slova Canard (kachna). Dodnes dělá pudl svému jménu čest a většina jeho příslušníků nejen vášnivě ráda aportuje, ale miluje k pramalé radosti majitelů i brouzdání ve vodě a blátě.

Podíváme-li se na stavbu těla pudla, vidíme, že je předurčen k pohybu. Dlouhé nohy s dobrým úhlením a krátký pevný hřbet mu umožňují vytrvalý klus i velikou obratnost při skocích. Dlouhé čenichové partii bez deformací vděčí pudl za to, že ani v největších vedrech nemá potíže s dýcháním jako krátkolebá plemena. Dlouhá srst dobře izoluje nejen před chladem, ale i před slunečními paprsky. Díky těmto skutečnostem je pudl prakticky neúnavný a je ideálním společníkem pro pěší turistiku. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že pětadvacetikilometrové horské pochody (víc jsme nezkoušeli kvůli sobě, nikoli psům) nečiní zdravému, byť i netrénovanému zvířeti nejmenší obtíže. (Bez nadsázky mohu konstatovat, že se nám nesčíslněkrát podařilo unavit našeho německého ovčáka, ale ani jedenkrát žádného z pudlů.) Stavbě těla bez extrémů a poměrně dobrému zdraví plemene vděčí pudl i za svou dlouhověkost (12-18 let).

Pudli patří mezi dlouhověká plemena a často se dožívají vysokého věku ve vynikající kondici.

Celkově nejlepšímu zdraví se těší velcí pudlové, kteří všeobecně patří mezi nejzdravější a velmi dlouhověká velká plemena. Ovšem ani pudlovi se nevyhýbají některé dědičné zdravotní problémy - především toyové a trpaslíci mohou trpět luxací čéšky či progresivní atrofií sítnice oka. V současné době musí veškerá zvířata před zařazením do chovu absolvovat vyšetření na tyto dědičné choroby a v případě pozitivního nálezu jsou vyřazena. To je další dobrý důvod, proč nekupovat pudla z pochybných zdrojů, tzv. "bezpapíráka". U všech pudlů, tak jako i u jiných plemen s převislými boltci, je třeba věnovat zvláštní péči hygieně ucha, někteří jedinci trpí na zánět zvukovodu. Rovněž je nutné pečovat o chrup, zejména malé velikostní rázy často postihuje zubní kámen.

Inteligence pudla je všeobecně známa. Při pokusech prováděných etologem Stanley Corenem se umístil na druhém místě ze 79 testovaných plemen (zvítězila border kolie a na třetím místě se umístil německý ovčák). Velmi často je používán v cirkusech a varieté, protože se nejen rychle učí, ale spolupracuje s člověkem s obrovským nadšením. Cvičit pudla je radost, díky své fixaci na pána a živému temperamentu je výcvik snadný a postupuje velmi rychle. Vzhledem k povaze jsou pro náročnější výcvik nejvhodnější pudli černé barvy a středního nebo velkého rázu.

Pudl je psychicky i fyzicky velmi aktivní plemeno a vítá každou činnost, kterou mu majitel nabídne. Dokáže neúnavně aportovat, je velmi vhodný na agility a bez problémů zvládá cviky poslušnosti. Při výcviku se plně soustředí na svého pána, obvykle se nenechá příliš rozptylovat okolními psy nebo pachy. Lze uplatnit běžné metody, tak jako u všech plemen je nezbytná důslednost. Je naprosto nutné vyvarovat se hrubosti, neboť pudl mívá sklony k přecitlivělosti a extrémní submisivitě (podřízenosti). Snadněji než u některých tvrdších plemen se pak může cvičiteli stát, že se mu bude u nohy choulit ustrašený pes, vykonávající cviky mechanicky a bez jiskry tak typické pro toto plemeno.

Pudli jsou vynikající společníci pro kondiční běh, pěší turistiku a velcí pudli i pro cykloturistiku. Rovněž jezdce na koni může velký nebo střední pudl bez problémů provázet. Výhodou je, že pudli nemají obvykle tendenci pronásledovat zvěř a jsou (samozřejmě za předpokladu dobré výchovy) i z koně nebo kola naprosto ovladatelní.

Z předchozích řádek je dostatečně jasné, že pudl je ideálním psem pro lidi jako je on sám - vitální a sportovní. Rozhodně by bylo chybné se domnívat, že si vystačí sám, poskytneme-li mu např. možnost vyžití na zahradě. Pudl chce být neustále v kontaktu se svými páníčky, touží po komunikaci verbální i dotykové. Tázavým pohledem pátrá v obličeji člověka a dá se říci, že se snaží, aby mu neuniklo žádné hnutí jeho mysli. Nesmírně rád se mazlí a s oblibou spí v posteli, neboť fyzický dotek s člověkem má pro něj velký význam. Tyto vlastnosti dělají z pudla vynikajícího společníka, který je člověku stále nablízku a se kterým majitel nikdy nenudí.

Přes nesporné klady nelze tvrdit, že pudl je ideálním psem pro každého. Usedlejší lídé, kteří mají rádi svůj klid, mohou být z jeho hyperaktivity unavení a měli by dát přednost klidnějšímu a nezávislejšímu plemeni. Na druhé straně je pravda, že pudl je velmi tvárný. Stává se tak skvělým, něžným a zcela oddaným společníkem starších lidí. Pudli patřící důchodcům jsou důkazem přizpůsobivosti plemene, obvykle jsou velmi klidní. Staří lidé by se však měli vyvarovat koupě pudla středního nebo velkého rázu, neboť tito psi pro ně budou s největší pravděpodobností vzhledem k síle a temperamentu hůře ovladatelní, nehledě na náročnou údržbu srsti.

Pro člověka, který má zálibu v dominantních a samostatných plemenech, není pudl naprosto vhodný. U některých jedinců (zejména rázu toy a trpasličí) se můžeme setkat až s chorobnou, jakoby štěněčí závislostí na člověku. Střední a velcí pudli bývají samostatnější, ale přesto je i pro ně ?alfou i omegou? života rodina, ve které žijí. Majitelé pudlů se díky tomu nemusí téměř nikdy potýkat se sklony k toulavosti, neposlušností, dominantní agresivitou, štvaním zvěře a s dalšími nepříjemnými vlastnostmi, kterým tak často čelí lidé vlastnící basety, bígly, jezevčíky, setry, teriéry, knírače, kokršpaněly a jiná samostatná a na člověka méně upnutá plemena.

Pokud se týká soužití pudla se psy jiných ras, probíhá za předpokladu správné výchovy celé smečky obvykle bez problémů. Pudl se většinou ochotně podřizuje jedincům větších a dominantnějších plemen. Menší psy, než je on sám, se nesnaží terorizovat, pokud ho respektují. Ovšem je víc než pravděpodobné, že příslušníkům málo temperamentních plemen a plemen, která neoplývají smyslem pro humor, poleze ke hře stále naladěný pudl, lidově řečeno, pěkně "na nervy". Soužití s kočkami a jinými domácími mazlíčky, stejně jako s drůbeží, nečinívá problémy.

Ačkoli je pudl chován už víceméně jen jako společenské plemeno, láska k vodě a aportu mu zůstala. Drtivá většina pudlů zbožňuje dovádění ve sněhu.

Pudli obvykle nemívají sklony menší zvířata usmrcovat z loveckého pudu, spíše hrozí, že je při své hravosti ?uválí?. Správně vedeným dětem je pudl bezvadným kamarádem a díky svému smyslu pro humor a permanentně dobrou náladu výborným společníkem. Přesto stejně jako žádné jiné plemeno není ani on živou hračkou a vzhledem k jeho senzitivitě nelze očekávat, že si od dětí nechá líbit nevhodné zacházení.

Pudl je obvykle velmi zdrženlivý k cizím lidem, a tak není ve styku s neznámými dětmi tak spolehlivý jako například labrador a neměl by s nimi zůstávat bez dozoru. Černí pudlové bývají vyrovnanější v povaze, aprikoti mají častěji než jiné barevné rázy sklony k dominantní agresivitě a stříbrní k přecitlivělosti a bázlivosti.

Pokud se týká velikostních rázů, střední a velcí pudli obvykle méně štěkají a nejsou tak zdrženliví jako trpaslíci a toyové. (Tyto informace je nutné brát s rezervou, velmi záleží na dědičném založení jedince, správné socializaci štěněte a výchově psa.)

V neposlední řadě je třeba upozornit na to, že pudl vyžaduje pravidelnou údržbu a odbornou úpravu srsti, která je naprosto nezbytná (má-li pes k dobře vypadat) a stojí majitele určitý čas a peníze. Náročnost údržby srsti je přímo úměrná kvalitě a velikosti jedince. Špičková výstavní zvířata mají extrémní hustotu srsti, jejíž úprava před výstavou zabere majiteli několik hodin (obvykle čtyři až šest). Obecně platí, že nejkvalitnější srst mívají pudli černého a hnědého rázu, případně někteří aprikoti. Srst stříbrných pudlů bývá jemnější a řidší.

Výstavní úprava pudla je jednou z nejsložitějších vůbec a začátečník ji nezvládne bez odborné pomoci. Ale i obyčejné domácí mazlíčky je nutné pravidelně česat a alespoň jednou za dva měsíce odborně ostříhat. Odměnou za věnovanou péči je majiteli pes, který naprosto postrádá typický psí pach a jehož srst díky své zvláštní struktuře v pravém slova smyslu nelíná (odumřelá srst zůstává v rouně a je ji nutno vyčesávat, jinak pes zplstnatí). Zaknocený, plstnatý či dohola ostříhaný pudl je smutnou vizitkou majitelovy pohodlnosti.

Shrnutí:

Vlastnosti pudla: velmi temperamentní pes, permanentně dobře naladěný, s velkou fixací na majitele, od kterého vyžaduje zaměstnání (hru, výcvik, pohyb). Není-li mu umožněn úzký kontakt s člověkem, velmi trpí. Obvykle nedůvěřivý k cizím lidem, ale neagresivní. Velmi lehce cvičitelný, senzitivní, dobře se podřizuje autoritě, vrozený aportér. Většina pudlů nemá sklony pronásledovat zvěř ani usmrcovat menší zvířata. Dlouhověký, do pozdního věku hravý a vitální. Ideální pro turistiku, agility, tanec se psem, flyball a výcvik poslušnosti. Efektní výstavní pes s krásnou srstí a úchvatným pohybem.

Nevýhody plemene: u některých jedinců zejména toy a trpasličího rázu se vyskytuje nervozita, hysterie, sklony k štěkavosti, patologická závislost na majiteli (vybírat štěně z chovu, ve kterém se tyto dědičné vlastnosti nevyskytují). Nevybitý velký psychický i fyzický potenciál zanedbávaných zvířat se může projevit destrukční činností (platí zejména pro mladá zvířata středního a velkého rázu). Třebaže srst nelíná, její úprava a údržba vyžaduje čas a finanční prostředky.

Děkujeme za poskytnutí informací Ing. Lukešové CHS Cassiapia.