Chov pudlů (stejně jako jiných plemen) je na území České republiky řízen chovatelskými kluby. Kluby dbají na zvyšování úrovně plemene nejen po stránce exteriérové, ale i povahové a zdravotní. Každé zvíře s průkazem původu, jehož majitel si přeje, aby bylo zařazeno do chovu (tj. aby se stalo rodičem štěňat s PP), musí projít tzv. bonitací. Při ní jsou uchovněna jen zvířata, která odpovídají standardu (zjednodušeně řečeno ideálu plemene). Jedinci, kteří vykazují hrubé vady (např. kryptorchismus, podkus, ale třeba i agresivitu) jsou z chovu vyřazeni, aby nemohli tyto nedostatky přenášet na potomstvo a šířit tak dále v populaci. V praxi to znamená, že případní potomci těchto psů už nejsou nijak registrováni, nemají průkaz původu a pro čistokrevný chov de facto neexistují.

Seriozní majitel vyřazeného psíka či fenky se smíří s nedostatky svého miláčka a neprodukuje žádná štěňata. Že tomu tak vždy není a nebylo, dokazuje masové rozšíření bezpapírových pudlů. Ti jsou množeni již celé generace, takže u drtivé většiny z nich bychom se čistokrevného, byť i vadného předka v pomyslném ?rodokmenu" už vůbec nedohledali. Netřeba zdůrazňovat, že v tomto zcela živelném, amatéry prováděném chovu bez elementárních znalostí standardu a zákonů dědičnosti dochází ke spojování jedinců s nejrůznějšími vadami, různých velikostních i barevných rázů a samozřejmě nelze vyloučit ani křížení jiným plemenem. Díky tomu jsou populace psů s PP a bez něj již natolik odlišné, že bez nadsázky lze pouhým okem u většiny psů rozlišit, ke které náleží. Postavíme-li vedle sebe kvalitní zvíře s PP a průměrného psa bez původu, máme dojem, že se díváme na příslušníky dvou odlišných plemen. Neušlechtilá, široká hlava s kulatým okem, krátká čenichová partie, špatná pigmentace sliznic, krátký krk, robustní stavba těla bez stopy elegance, strmé postavení končetin, propadlá klenba tlapek, dlouhý formát, propadlý nebo naopak "kapří" hřbet, nekvalitní, řídká, často až drátovitá srst nejednotné barvy, to jsou typické znaky pouličních pudlů.

A přesto množitelé těchto pudlích karikatur díky neznalosti veřejnosti skvěle prosperují. V inzerátech lákají kupce na ?vzácné barvy pro náročné", a různé ?minipudlíčky", protože jsou si vědomi poptávky po toy a trpasličích pudlech. Je až s podivem, jakou fantazii dokáží vyvinout - nejčastěji vyprávějí báchorky o ?nadpočetných" štěňatech (taková již neexistují, ale i kdyby, toyové a trpaslíci mají málopočetné vrhy). Někteří z nich se nestydí prodávat za cenu, která se téměř vyrovná ceně čistokrevného jedince (setkala jsem se s nevydařeným stříbrným trpaslíkem, který byl prodán jako neočkované štěně za 5000 Kč!). Ale i v případě, kdy je cena štěněte bez původu např. poloviční, měl by si každý kupující uvědomit, že s výjimkou pořizovací hodnoty jsou náklady na psíka s PP či bez něj stejné a brzy ji přesáhnou, ať byla jakákoli.

S trochou nadsázky - asi málokdo by zakoupil např. vysavač s tím, že je sice levnější, ale nemá záruční list a mimoto není vůbec jisté, zda je to vysavač a ne třeba mixér. Při koupi štěněte tak většina lidí neuvažuje, třebaže je tento akt, alespoň z mého hlediska, podstatně důležitější než koupě vysavače. Ten totiž můžeme bez výčitek hodit do popelnice, ale psa se seriozní člověk nezbavuje, ať z něj vyroste cokoli. A tak napálený majitel mnohdy jen němě zírá, jak se černé štěně stříbrného trpasličího pudla mění místo očekávaného ?vystříbřování" v dvanáctikilogramového černého křížence kokršpaněla (skutečný případ). U malých štěňat je totiž křížení jiným plemenem velmi těžké poznat.

Je pravda, že existují i štěňata po rodičích s PP, jejichž majitelé z nejrůznějších důvodů neabsolvovali bonitaci. Takové případy jsou však vzácné a v obrovském množství nabízených ?bezpapíráků" tvoří zcela zanedbatelné procento. Ale ani zde si nemůžeme být jisti, že kupujeme kvalitní zvíře, žádný odborník rodiče neviděl a nezhodnotil. Samozřejmě nelze bagatelizovat, pěkná zvířata bez rodokmenu se občas vyskytují, stejně tak jako by bylo chybné se domnívat, že koupí psa s PP získáváme automaticky šampiona. Existují lidé, kteří chovají na fenách prošlých bonitací ?jen tak tak". Když ještě k tomu chovatel při výběru otce budoucích štěňat zohlední hlavně malou vzdálenost psa od svého bydliště a výši krycího poplatku (je samozřejmé, že ta je u šampiona mnohem vyšší, než u psa, který nezískal žádné tituly), je pravděpodobnost hvězdné výstavní kariéry takového potomstva téměř nulová. Chceme-li pejska na výstavy, nestačí odpovědět na náhodný inzerát, ale je nutné se pohybovat po výstavách a vybírat velmi pečlivě chovatelskou stanici.

Ale koupě budoucí pudlí ?superstar" není námětem tohoto článku a ani na ni bohužel neexistuje žádný stoprocentní recept. Ve skutečnosti většina lidí s předváděním svého psa na výstavách nepočítá a některé z nich odrazuje od koupě štěněte s PP představa, že rodokmen je k tomu zavazuje. Proto je třeba na tomto místě podotknout, že nemá-li majitel čistokrevného jedince žádné výstavní ani chovatelské ambice (které ostatně nejsou levnou záležitostí), není do ničeho nucen a může klidně rodokmen strčit do šuplíku a nechat si pejska jen jako mazlíčka. Je to sice škoda, ale je to zároveň rozhodnutí, které je jen a jen na něm. S onou výše zmiňovanou knížečkou totiž nic neztrácí, pouze získává.

Informace poskytla Ing. Irena Lukešová - CHS Cassiepia a Pudlinfo