Jak známo, kočky jsou svéhlavá a nezkrotná stvoření, která nás berou na vědomí, pokud náhodou bydlíme nebo pobýváme v jejich domácnosti. My také již třetí rok pobýváme v domácnosti naší kočky a stále doufáme, že jí přesvědčíme o tom, že ona přebývá u nás....

Tohle jaro opravdu vyzkoušelo naše i kočičí strategie, jak o tom druhou stranu přesvědčit. No posuďte sami, kdo nakonec vyhrál.

Pustili jsme se do renovace kuchyně a když už zbývalo jen položit nové lino, zdrtila nás zpráva pokladačů této krytiny, že podlaha je v takovém stavu, že se musí celá vykopat a udělat nová. Obcházely mě mrákoty. Představa kopání, prášení, betonování a hlavně vystěhování kuchyně do zbylých dvou pokojů ve mně vzbuzovala otřesné asociace, ale co naplat, nedalo se nic dělat.
Vystěhovali jsme celou kuchyň do dětského pokoje a obýváku. Vypadalo to jako sklad ve Scontu, ba hůř, děti spaly v naší ložnici, my v zastavěném obýváku a s námi všechna naše havěť, která jinak spí v kuchyni, tudíž dva psi v posteli s námi a kočka kde se dalo. Dali jsme jí misku s granulemi na okno za naší hlavou a nechali jí, ať si najde své místo, kde je libo.

Už první noc vyzkoušela mojí trpělivost (píšu mojí, protože manžel spí tak tvrdě, že dění kolem něj ho vůbec neruší). Naše Dorotka si asi tak v 1 hodinu v noci usmyslela, že chce ven (bydlíme v přízemí a ona umí chodit ven a zpátky balkónem). Na její adresu jsem suše utrousila, že si o tom může nechat zdát, ale to byla výzva. Po několika minutách něžného a vemlouvavého mňoukání přešla k drsnějším opatřením a začala přejíždět drápy po hliníkových žaluziích. To mě rozhodně klidnou nenechalo a raději jsem vstala a pustila jí ven s tím, že jsem jí ujistila, že domů se dostane leda ráno, až vstaneme ? že jsem nemlčela ! Ve 3 hodiny ráno se ozvalo opět něžné mňoukání. Dělala jsem, že ho neslyším. Po chvíli se ozval chrčivý zvuk, to se Dorotka opřela do hlníkové sítě proti komárům. Vysočila jsem z postele a hned jí pustila domů a doufala, že velikost dírek v síti je ještě původní. Těšila jsem se, že naše vyvenčená kočička konečně usne, ale to byl omyl, ona přece měla taky hlad ne? A tak začala chroupat granule za naší hlavou... Pak jsme několik hodin spali, než si znovu vzpoměla jít ven...

Druhý den jsem se rozhodla jí vyhlásit válku. Vyndala jsem hliníkovou síť z okna a se slovy: ?Dneska si tam zmrzni? jsem jí uložila do několika volných centimetrů v prostoru. Cítila jsem, že pomsta bude sladká a já se konečně vyspím. Nastal večer a opět kolem půlnoci se Dorotka začala dobývat ven. S klidným srdcem jsem jí pustila ven a zavřela balkon s představou, že tím jsem jí právě udělila školu. Sladce jsem usnula. Kolem třetí hodiny ranní mě probudil velice divný dunivý zvuk. Za žádnou cenu jsem nemohla přijít na to, co to je. Pak mi to došlo ? Dorota! Co a jak tam dělá, že vyrábí takové zvuky mi bylo záhadou, ale v zájmu zachování dobrých sousedských vztahů jsem otevřela balkon. Následovalo opět krmení za naší hlavou a pár hodin spánku. Bylo mi jasné, že tentokrát je to jasně 1:0 pro kočku.

Jeden z našich večerů v době opravy byl nezvykle klidný. Kočka nikde a klid. Mysleli jsme, že konečně přišla k rozumu nebo hodlá pobýt v noci venku a v klidu jsme usnuli. Jelikož jsme měli čerstvě udělaný beton, měli jsme i v noci otevřené okno, aby vše dobře a rychle schlo, tudíž takový divný pocit, co kdyby někdo...(bydlíme blízko hospody). Kolem půlnoci najednou někdo bouchá na dveře. Krve by se ve mně nedořezal. Manžel vyskočil a šel se podívat, jeslti se k nám někdo nevloupal a zašel k dětem do pokoje, jestli jsou v pořádku, ale všude ticho, klid a nikde nikdo. Asi nějaký přelud řekli jsme si a opět ulehli, jenže za 10 minut zase to hlasité bouchání......
To už mi ale svitlo. Zašla jsem k dětem do ložnice a odtamtud vystřelila Dorota. Když šly děti spát schovala se pod postel a my jsme jí tam zavřeli. Bouchala na dveře abychom jí pustili ven, ale když přišel manžel, ze kterého má vítr, rychle se zase schovala. Takže až když jsem na zabouchání přišla já, tak vylezla. Byla jsem blízka infarktu, ale zároveň mě přepadal záchvat smíchu.

Po této noční anabázi mi trvalo ještě několik dní, než jsem přišla na to, jak se jí daří vyrábět ty zvuky venku, takže jsem několikrát za noc vstala a dělala vrátného naší kočce. Víte co objevila ? Na balkoně máme kovový sušák na prádlo a na něm nilonovou strunu ? ona na ní brnká, jako na kytaru. Co dodat, kromě hudebně nadaných dětí máme i hudebně nadanou kočku. Brnká nám na struny i na nervy.

Kuchyň, tedy podlaha byla po týdnu konečně hotová a já jsem se škodolibostí v oku ukázala Dorotě dveře ? zevnitř kuchyně a konečně jsem spala celou noc ? konečně. Přesto musím s hořkostí konstatovat, že tentokrát vykrála 1:0 kočka.