Před pár lety jsme se rozhodovali o doplnění naší smečky v té době sestávající z 12leté Yorinky (fenka yorkšíra) a 8 leté bearded kolie Elsy. Počítali jsme s brzkým stěhováním do baráčku a hledali jsme nějakého opravdu zdatného hlídače. Při našich diskusích na toto téma několikrát zazněl příběh naší tetičky o výletu černého medvěda, kterého měla hlídat, do okolí dálnice D1 a o respektu rukou zákona, kteří ji naštěstí včas přivolali, aby si mohla pejska tibetské dogy odvést zpět do své péče. Své dlouholeté kamarádce a samozřejmě i majitelce psa se nepochlubila s touto příhodou dodnes.

Její popis zvířete se nám zamlouval a tak jsme si koupili knihu o tibetských dogách a začali studovat klady a zápory tohoto plemene. Manželka domluvila návštěvu u chovatelky nedaleko od nás a tak jsme se vyjeli podívat na toto legendární plemeno. Byl to v první chvíli šok. Za prvé ? ze stavu zvířat a z jejich životních podmínek. Za druhé - ze zvířete samotného (byl konec léta a feny byly vylínané, ale to jsem v té době nevěděl). O tetičce jsem si začal myslet své. Ta nelenila a ukázala mi pár fotek, nevěřil jsem svým očím. Zvířata z fotek byla tak o deset cm vyšší a rozhodně mohutnější.

Asi po dalším měsíci manželka přišla se zprávou od kamarádky tetičky, že tam a tam je nadějný vrh a že se tam máme podívat. Po několika telefonátech s chovatelkou jsme vyrazili na severní Moravu, podívat se, eventuálně zamluvit si štěňátko. Po příjezdu na místo nás uvítal hluboký
štěkot, jak již nyní vím, opravdu typický pro toto plemeno a k plotu dokráčela dokonale majestátně matka rodu, která opravdu budila respekt. Co mám povídat, uchvátila nás 8 týdenní modrá slečna, která chytla do mordy naběračku a vesele s ní začala uhánět někam pryč. Po chvíli okukování nám slečna chovatelka sdělila, že štěňátka jsou již naočkovaná, a že si můžeme vyhlídnutou slečinku odvést.

Tak začal život tibetské dogy v naší rodině (zpočátku v 1+1). Aishinka cestu strávila spící na klíně manželky, kterou asi po půl hodince jízdy náležitě pokřtila, takže zastávky nepřipadaly v úvahu a my uháněli k domovu. Aisha zapadla do smečky velmi rychle a běžecké souboje s Yorinkou byly na denním pořádku. Z počátku starší pejsci vítězili skokem na křeslo či sedačku, ale s postupem času i o tuto bezpečnou skrýš přišli. V bytě 1+1 bylo asi nejhorší venčení. Stará parta, zvyklá na procházku 3x za den, nechápala že někdo z dospělých 2x ?3x za noc vybíhá ven a nese
to malé kňourající stvoření v domnění, že loužička bude venku. Po velice krátké domě jsme začali Aishu trénovat v chození na kočkolit, byla velmi šikovná a na kočkolit zpravidla vždy došla, ale jako na potvoru prdedelku nechala mimo. S tím jak rostla by z kočkolitu potřebovala malé pískoviště.


Po přestěhování do baráčku, Aisha začala hlídat plně k naší spokojenosti. Již první noc v novém domově nás v noci probudil štěkot a křik, po vykouknutí z okna jsem slyšel pouze dupot na poli. To že v domě se bydlí, se zřejmě mezi poberty rozkřiklo a problémy s nezvanými návštěvami ustaly během týdne. Aisha spokojeně kralovala na své zahradě.

Od té doby uplynulo pár let, smečka našich holek se rozrostla o další platné posily a my stále poznáváme nové stránky osobnosti tohoto neúplatného a věrného plemene, se kterým jsme zažili tolik hezkého.