Konečně mi rodiče dovolili mít psa. Německého ovčáka. Protože bydlíme v bytě, povolili pouze fenu, ale to mi nevadilo. Jeli jsme do Meziboří, do chovné stanice z Jenive a odvezli jsme si fenku jménem Hoky. Byla to chlupatá kulička a pořád si to chtělo hrát. Ve 4 měsících jsme chodily na cvičák, ale ona si stejně dělala co chtěla a vůbec neposlouchala. I když jsem se snažila. Čas plynul a Hoky v 10 měsících vážila 34kg a měřila 62 cm - překročila hranici feny. Byla opravdu krásná, celá černá, jen packy hnědé. Bohužel se jí stala nehoda a v 11měsících umřela. Teď je v psím nebíčku.

Po několika týdnech jsme si pořídili další štěně. Pomohla nám ho zajistit ta paní, od které jsme měli Hoky. Tak jsme si jeli do Domažlic a od velkého policejního chovu jsme si přivezli domů 3měsíční štěně Pupy. Všeho se moc bála a od cizího se nedala pohladit. Do roka jsme chodily na cvičák. Po čase se Pupy přestala bát. Bojí se jen trochu a dokonce má ráda, když ji někdo pohladí. Jen nemá ráda, když jí někdo kouká do očí nebo přímo na ni. To pak začne štěkat. Pupy umí různé povely a triky. Někdy vrčí na psy, ale když se přiblíží, tak si chce hrát. V prosinci ji budou 3 roky. Je to můj miláček a za nic na světě bych ji nikomu nedala.

Zdravíme všechny zvířátka!

Pupy