Plemeno psa jsme vybírali bezmála půl roku. Chtěli jsme, aby plemeno bylo menšího vzrůstu, vhodné k dětem a ostatnímu domácímu zvířectvu, a hlavně, aby umělo hlídat. Nakonec jsme se rozhodli pro bígla a už hledali chovatelskou stanici či chovatele, ale v tom se mi ozvala známá, že její maminka se nemůže zbavit tříměsíční fenečky velšteriéra.

Bylo rozhodnuto, přestože velšteriér je velmi ostrý k ostatním zvířatům, doufali jsme, že si na naše morčátko zvykne. Uběhly 3 měsíce a my byli z fenečky nadšení, ani jsem nevěřila, jak si tu malou kouličku dokážu zamilovat.

Meggie směla pouze do prvního patra a tak jsem se jednoho dne rozhodla, že jí ukáži i patro druhé, kde mělo sídlo naše morčátko. Čekala jsem ostrou reakci z obou stran, ale to jsem se zmýlila. Meggie si našla místečko před klecí a sledovala morče, ocásek si mohla ukroutit. Protože ani morče, Štuclina, nejevila známky bázně či agresivity, rozhodla jsem se pro významný krok, vyndala Štuclinu z klece a dala jí Meggině ,,na očuchání''. Nic se nedělo, Meggie očuchávala a morče spokojeně vrnělo.

Bohužel se mi začalo chtít na wc, tak jsem dala morče zpět do klece, a s pocitem, že se těm dvěma nemůže nic stát, jsem odešla na záchod. Celou dobu byl nahoře klid, žádné štěkání (od Megginy) nebo pískání (od Štucliny). S poklidem jsem se vrátila nahoru, otevřela dveře - krve by se do mě nedořezali! Meggině se podařilo vtěsnat do malé morčecí klece. Pohled to byl příšerný. Obávala jsem se zakousnutého morčete nebo něčeho podobného, ale naštěstí se nic nestalo. Morče, dívajíc se na psa, přežvykovalo seno a pes v klidu ležel na dně klece a kroutil ocáskem.

Po tomto zážitku už nikdy nenechávám otevřenou klec a Megginu v okolí samotnou.