Píšu, píšu a píšu. Z kuchyně na mě volá mamka. "Běž za Amálkou, kňučí a škrábe na dveře."
"Ještě chvíli, teď něco píšu," říkám. Jen jak to dopíšu, jdu do sklepa za Amálkou. Teď je velká. Dříve, když byla ještě malá, lísala se mi u kolen, olizovala mi ruku a hrála si se mnou. Ale teď jen otravuje, blbne a kouše mi boty a ruku. Ale je to moje Amálka a tak jdu za ní.

Oblékám se a jakmile otevřu dveře, Amálka vrtí ocáskem, kňučí a koulí očima. Poznala totiž, že se něco chystá a ihned mě uslyšela. "No ty Amálko naše, ty náš chlupatý uzlíčku, ty kouličko chlupatá!"
Hned jak si spolu chvíli pohrajeme, jdeme do garáže, tam pustím magnetofon, naladím si Rádio Vysočinu a pak si jen přisunu židličku a ? ale co to? Amálka si na židli vyskočila namísto mě, sedla si a jenom koukala. No, co se dá dělat, budu muset stát.

Přinesla jsem si prkno a začala jsem ho hoblovat. Amálka kouká, co to ta její panička dělá. Začnu natírat. No ale představte si! Ta naše Amálka je hotový postrach. Nejdříve namočí svůj čumáček do barvy, pak jde k sáčku s odpadky a začne z něj vytahovat krabici od mléka. A aby toho ještě nebylo málo - z taťkova auta kape voda a na zemi se z ní dělá blátivá kaluž. No a Amálka, protože měla žízeň, tak chlemtá z kaluže. "No fuj! Tys neslyšela? No fuj!"

Teď už jsem si zvykla. Kkdyž najdu roztrhanou bačkoru a nebo rozkousaný korek, nezlobím se na ni. Ona neví, že to nesmí. Zlobím se na ni jen když vím, že by se jí mohlo něco stát. Ještě že už alespoň nedělá ty loužičky a hromádky.

Občas si říkám, že by bylo lepší, kdyby byla Amálka větší, aby mě už lépe poslouchala. Ale naopak bych si zase jindy přála, aby byla to nevinné štěňátko, co se tulí k nohám, žužlá mi ruku a olizuje mi obličej.

Mám ji ráda takovou, jaká je, ať už je štěňátko a nebo velká.
Hlavní je, že nás má ráda.

 

DRÁPEK