Když jsem si pořizovala šeltii, měla jsem pocit, že snad žádná šeltie nemůže být bojácná, trošku línější... Moje iluze se zhroutily dne, když jsem si koupila Pilinku.

Cesta z Hradce Králové se mi zdála nekonečná. Moc jsem se těšila, až si vyberu nějakou krásnou, maličkou, usměvavou a aktivní fenečku na agility. Když jsme dorazili k chovatelce plná optimismu jsem se dívala na velkou smečku krásných pejsánků. Po chvilce mi chovatelka přinesla maličkou, krásně zlatou, ale šíleně ustrašenou fenku. Bylo domluveno, že když se nám fenečka z nějakého důvodu nebude zamlouvat je možné si vybrat fenku či pejska jiného. Než jsem stačila něco říct, fenečku jsem měla v náručí. Najednou se mě zmocnil pocit, že to je ONA, moje holčička.

Jak jsem ráno doma byla rozhodnutá, že budu běhat agility, teď po pár hodinách mi to bylo jedno. Okamžitě jsme se rozhodla, že si Sissinku bereme. Chvilku jsme ještě uvažovali asi o 8 měsíční fenečce, která byla opravdu živá. Že by s námi místo jedné fenečky domů jely dvě. Já jsem byla pro, holky se znaly a tak jsem doufala, že by si lépe zvykly. Mé sestře se 8měsíční fenečka náramně líbila, dokonce i můj nevlastní táta vypadal, že si jí zamiloval. Jenže do bytu, najednou dvě šeltie není zrovna rozumné. Ještě pár rad, PP a mohlo se vyrazit domů. Nasedání do auta bylo smutné. Vědět, že princeznu (Sissi) beru z tak velké smečky mě netěšilo. Cestou do Brna (něco okolo hodiny od odjezdu) se Sissinka přestala klepat. Pohodlně si lehla a prohlížela si všechno, co se dalo. Cesta od Brna do Hradce utekla docela rychle. Během těch pár hodin jsem si Pilinku zamilovala. Měla jsem čas, abych si vlastně dala dohromady jak jí říkat. Fenečce byly dva roky a byla zvyklá na Sissi, Princezno a Piny. Po delší době jsem byla rozhodnutá pro Pilinku.

Doma vše probíhalo docela v pořádku. V mé posteli se jí líbilo, granulky se jí také špatné nezdály. Teď nás čekala první procházka. Vzala jsem Pilinku do náruče a sešla 4 patra. Ještě bylo trošku sněhu. Pilinka na všechno koukala s očičkama na vrch hlavy. Silnice se bála, maličké trsy květin co prokukovaly mezi sněhem jí nutily obejít je velkým obloukem,.... Řekla jsem si, že toho je na ni moc a raději jsme se vrátily do tepla domova. Celý den a půl vydržela bez vyvenčení. Bylo mi jí opravdu líto. Po pár dnech jsme začaly procházky prodlužovat. Už nevypadala, že by mi utekla domů, ale pustění z vodítka nepřicházelo v úvahu. O pár dní později jsem pozvala p. Ewu Kalendovou, aby se přišla podívat na naši novou členku rodiny. Byla to první návštěva a vůbec jsem nevěděla co se stane. Pilinka se šíleně bála. Začala se třást, schovávat se..., byl to následek toho, že si ji někdo koupil a za 7dní jí vrátil chovatelce s tím, že si nehraje a že si raději vezme štěně. Moc mě to mrzelo.

V tu dobu byla uzávěrka KV Benešov. Po poradě s p. Kalendovou jsme se rozhodli pro vystavení i bonitaci. Naše ocenění V a postup do kruhu pro pořadí mě šokoval. Na to, že já i Pilinka jsme se v kruhu bály výkon to byl skvělý! Vystavování mě nadchlo. Začala jsem posílat přihlášky na výstavy, učila se jak pejska správně vystavit, načesat,... Přihlásila jsem se na agility cvičák. Každou neděli jsme chodily cvičit. Nejprve skokovky. Pilinku to moc nebavilo, ale já věřila, že jí to snad někdy osloví. Ale pořád tu byl problém, že mám bojácnou šeltii. Kdo mohl, poradil mi. Zvláště bych chtěla poděkovat Verče z cvičáku, za její rady u agility a výcviku, paní Svobodové, která my hodně poradila co s Pilinkou dělat, aby se to zlepšilo a paní Kalendové, díky jejímu kontaktu s její smečkou se nám podařilo u Pilinky prolomit první bariéru strachu. Krůček po krůčku jsme se 3/4 roku vyhrábávaly z toho nejhoršího. A konečně přišlo první štěkání. Za další půl rok si začala hrát se smečkou paní Kalendové.

K Pilince jsem si pořídila modrou fenku Xsaru. Myslím si, že jí to hodně pomohlo. Začala si hrát s pejskama co potkáváme na procházkách, štěká jak o život s ocáskem nahoru, když je na co, tahá se s Xsarou o uzel a je schopná vzdálit se od mé nohy na víc než 5 metrů. V lednu to byly dva roky co jsem si Pilinku pořídila a myslím si, že jsme udělaly kus práce. Nutno podotknout, že v lednu 2003 jsem si přivezla fenku, která žila dva roky mezi 15 psi a neznala okolní svět. Jsem ráda, že už to není ten uzlíček strachu co jsem si přivezla. Všem lidem, kteří mi pomohli moc děkuji. Jsem ráda, že mám doma krásnou, maličkou, uštěkanou a i trošku aktivní Pilinku.

Pilinka a její agility

SCater