Kočky jsou zvláštní tvorové. Můj vztah k nim byl vždy poměrně nevyrovnaný. Buď jsem je až nekriticky obdivovala pro jejich nezávislost nebo je naopak nechápala a nerozuměla jim.

Vždy jsem byla pejskař. Už jako malé dítko jsem zbožňovala psy, a i přesto, že v naší domácnosti kočka nikdy nechyběla, nikdy mi k srdci příliš nepřirostly. Svou první kočku jsem si byla ochotná pořídit až v době, kdy mi umřel můj milovaný pes, a já doma sice chtěla živého tvora, ale zase jsem měla strach z pořízení nového psa. A tenkrát mě napadlo spásné řešení! Pořídíme si kočičku. Syn tuto zprávu přijal s nadšením, jaké je vlastní všem malým dětem. Přiznám se, že mé uvažování nebylo vůči nově příchozímu tvorečkovi zcela upřímné. Hlavní důvod proč jsem totiž chtěla kočku a ne psa byl ten, že je kočka je samostatnější a k člověku tolik nepřilne. A pokud nepřilne ona k nám (či ke mně), nepřilnu ani já k ní. Nebudu ji milovat, nebudu na její lásce závislá a nebudu tolik trpět pokud jednou navždy odejde.

Ó jak je člověk někdy naivní! Chtěla jsem kočičku ? holčičku, a protože jsem chtěla krásného tvorečka, rozhodla jsem se ve spolupráci s rodinnou radou k pořízení plemene Britské modré. Trochu jsem zapátrala, prošla několik inzerátů a za nedlouho jsme si pro naše koťátko jeli. Lidé kterým patřilo se jmenovali Švábovi, a protože v tu dobu jsme často sledovali kreslený seriál ?Oggy a švábi? bylo o jménu nově příchozího rozhodnuto. Bude to Oggynka.

Jako ne moc zkušená majitelka koťátka jsem z počátku bojovala s krmením, výchovou i ostatními záležitostmi. Oggynka byla nechutně svéhlavá, samostatná, a strašně neposlušná...prostě byla to normální kočka, což pro mě byl alespoň z počátku tvrdý oříšek. Nereagovala na chválu, na kárání. Bylo jí jedno jestli mi udělá radost nebo mě rozzlobí.

Britské kočky jsou také hodně citlivé na naprosto čistý záchodek, a Oggynka nebyla výjimkou. Takže jsme pravidelně měli znečištěný celý dům, protože bylo pod její úroveň použít znovu wc, který už toho dne jednou použito bylo. Když měla naše kočička něco málo přes půl roku, začali jsme ji pouštět na zahradu. Bohužel byla takové malé hloupé stvoření, které nemělo obavu ze psů, z lidí a ani aut...a tak se stalo to, co se asi stál muselo. Nenašli jsme ji, jen sousedé nám řekli, že ji přejelo auto. Asi i její krásná srst přispěla k tomu, že ji někdo vzal, a proto nemá ani hrobeček. Mé přesvědčení, že kočku člověk nebude oplakávat, vzalo velmi rychle za své...nejhorší byl ovšem smutek a pláč mého syna. Nechápal proč jeho kočička odešla, a proč už se nevrátí.

Uplynul týden, a my dospěli k rozhodnutí, že bez kočky je dům smutný. Jeli jsme do útulku, kde jsme si vybrali jedinou mourovatou kočičku-holčičku, kterou zde měli. Byla strašně ošklivá, maličká a divoká. Přesto jsme ji milovali. Trvalo docela dlouho než si na nás zvykla a začala nás mít po svém ? kočičím ? způsobu ráda. Když se po pár měsících co jsme ji měli stalo, že se týden nevrátila domů, mysleli jsme na nejhorší. Volala jsem do útulku, dala inzeráty, obcházela sousedy... po Belle se ovšem slehla zem. Tou dobou jsem náhodou objevila na internetu inzerát, že v Hodoníně v kočičím azylu je umístěn již dospělý kocourek, kříženec britské modré. A protože když si něco umanu, tak nedám pokoj dokud není po mém, o víkendu jsme se na něj jeli podívat. Bohužel, tento kocour byl sice krásný, ale velmi plachý a náš dvouletý rošťák ho velmi děsil. Ale měli jsme štěstí, protože dva dny předtím než jsme dorazili byl odchycen ještě jeden kocour. Byl nemocný, užíval antibiotika, ale mě naprosto uchvátily jeho oči. Tak velké, elektrizující, divoké a nádherné! Protože žil pravděpodobně celý svůj dosavadní život bez lidí, byl poměrně dost plachý. Přesto jsem se rozhodla, že právě toto stvoření chci! V azylu ho pojmenovali Bruno, a mně v tu chvíli došlo že je to osud! Vždyť téměř všechna má dosavadní zvířata měla jméno začínající písmenem ?B?!

Ovšem obrovské překvapení nás čekalo, když jsme dorazili domů. Zazvonil mi mobil, a neznámý člověk mi řekl, že našel můj inzerát a u jejich domu se pohybuje mourovatá kočička. Ale asi to nebude ta naše, protože je strašně maličká a plachá. Samozřejmě jsme tam hned jeli, a stačilo abych jedinkrát zavolala ?Bello? a už mi s mňoukáním, které přímo žalovalo skočila do náruče!

Ještě včera jsme si mysleli, že nemáme žádnou kočku, a dnes máme najednou dvě! A jsme opravdu moc šťastní. Nyní už je to téměř rok. Bella i Bruno si na sebe zvykli, a jsou neustále spolu. Oba jsou vykastrovaní, takže nehrozí nechtěná koťátka, také se tím hodně omezilo jejich toulání a případné vyřizování si účtů s ostatními kočkami. Tvrdím, že dvě kočky jsou určitě lepší než jedna, a jedna kočka je lepší než žádná!