Mám doma malé kočičí depozitum. Je opravdu malé, když se to tu sejde, mám maximálně 7 koček pohromadě. Víc bych u manžela neuhrála. Teď je tohle depozitum v ohrožení.

Jednoho dne zazvonil telefon a jakýsi starší pán mě poprosil o odchyt toulavého kocoura. Slovo dalo slovo a za pár dní už jsem ujížděla k Žatci.
Kocourek se pohyboval v zahrádkářské kolonii poblíž řeky a nutno říci, že si vybral opravdu krásné místo pro život. Nicméně asi cítil, že se na něj něco chystá a zrovna ten den se vůbec neobjevil. Nedalo se nic dělat, nechala jsem pána spolu s mojí přepravkou a doufala, že ji ještě někdy uvidím.

Za dva dny pán volal, že se jim kocourka podařilo chytit a že už jedou k nám. Příjemné překvapení. Tedy jen do té doby než kocoura vyndali z auta.

Koukám do přepravky, ze které se na mě tak nějak divně dívá obří hlava, i v té tmě je vidět, že kocourek není v dobré kondici. Jasně, je to tulák a rváč, hlavně proto musí z kolonie pryč. Napadal ostatní kočky, pár jich pěkně pošramotil a sám nějakou ránu taky schytal. No nevadí, loučíme se a já si Othella, jak ho pán pojmenoval, odnáším domů.

Doma se ke mně přidává manžel a kocourka podrobujeme pořádné prohlídce. Něco takového jsem už dlouho neviděla. Desítky obřích klíšťat vysávají z toho kluka život spolu se stádem blech a všenek. Kožíšek se černými pasažéry jen hýbe. Tak to je tedy síla. Ač manžel klíšťata nesnáší, statečně popadne pinzetu, já zase desinfekci a jdeme do boje. Kdybych měla odvahu se podívat do sklenice, kam ten hnus dáváme, tak budu mít v noci špatné sny. Jsou jich desítky. Mezi lopatky dáme Frontline combo a doufáme, že udělá zbytek práce za nás.

Teď ještě odčervit a uložit do pelechu. Drontal dávám stříkačkou spolu s vita pastou. Proč ten kocour tak divně přežvykuje? Jó Othello, Žužla se bude jmenovat. Vždyť on nemá ani zuby. Aspoň v první chvíli to tak vypadá. Později veterinář zjistí , že sice zuby má, ale strašně omlácené a některé mu opravdu chybí. A taky zjistí, že má ránu uvnitř ouška, na čumáčku i na krku. Pozůstatek nedávné bitky. Naštěstí nikde žádný zánět. Antibiotika to vyléčí.

Doktor se snaží odhadnout Žužlův věk (7 let, ale může mu být i 10). Je strašně zdevastovaný. Po celém tělíčku jsou desítky starých jizev. Na zadní tlapce chybí jeden celý prst a z dalšího zbyla jen půlka. Uši potrhané jako karfiol. První, co mi bleskne hlavou, je, že máme pech. Starý kocour a ještě v takovém stavu. Ten se nikdy neumístí. Ale to budu řešit, až bude v pořádku.

První týden je kocourek tak unavený, že ho musíme do pelíšku zvedat. Vybral si totiž k odpočinku okno. A aby se nemusel moc namáhat, má tam kromě pelíšku i jídlo a vodu. Ještě že máme starý dům, kde jsou hluboké parapety, a vejde se na ně hodně věcí.

Žužla se dává rychle dohromady. Kožíšek je hustější, oči jasnější a taky krok je pevnější. Už za námi chodí jako ocásek, všechno chce vidět a při všem pomáhat. Po životě venku ani nevzdechne. Baští jak nezavřený a mňouká jako na lesy. Tedy mňouká, vydává skřeky a někdy ani to ne. Jen naprázdno otevře tlamičku a čeká, co z ní vypadne. Ale to nevadí, když nemňoukne, tak přijde, ducne do nás a šmajchluje se a šmajchluje se a... ... do nekonečna.

Jenže život není idylka. Je tu další měsíc a zase volá nějaký pán, tentokrát z Bíliny, že se doma objevila alergie a jestli si vezmu jejich kocoura. No přece neodmítnu. Měla jsem.

Musím totiž Žužlu přemístit z karantény k ostatním kočkám. A tady je ten důvod, proč vlastně píši. Žužla je sice už vykastrovaný a má i první vakcinaci, ale jak se bude chovat k ostatním kočkám? Za chvíli to ukázal. Naše dvorní kočičí dáma Sněhulka to poznala na vlastní kůži. Sice jen v podobě honičky po domě, ale poznala.

Když se budou jen nahánět, tak to nevadí, říkáme si. Večer jdu spát a ráno zjišťuji, že je Žužla zavřený v pokoji a Sněhulka s Lindou a Barunkou spí v předsíni v podkroví. Manžel udělal tohle opatření, protože Žužla zase vyjel po Sněhulce. O samotě spolu prostě zůstat nemůžou. Do ložnice holky taky nemůžou, protože tam zase máme čubičku s týdením štěňátkem. Teda to je situace. No tak holt hlídáme všechny kočky, když jsou v jedné místnosti s námi.

Nakonec je stejně neuhlídáme. Je pondělí, svátek, sedm hodin ráno, piju kávu a šmajchluju Lindíska. Sněhulka se cpe u misky a Žužla ji z pěti metrů sleduje. Než stačím otevřít pusu, jsou v sobě. Poprvé v životě vidím kočičí bitku a musím říct, že se mi rozklepala kolena.

Sněhulka je devítiletá dáma, doma hýčkaná a bojem nepoznamenaná a proti ní je bojovník nejtvrdšího kalibru. Lítám po bytě za tou chlupatou koulí a snažím se je dostat od sebe. Křičím na kočky, na manžela, který je ještě v limbu, a snažím se o nemožné - roztrhnout to řvoucí klubo koček. Nakonec se mi to podaří.

Počítám rány, sbírám chuchvalce srsti a se srdcem v krku se chvějícím se hlasem Sněhulce omlouvám. Nechce se mnou mluvit. Ani se nedivím. Je sice taky útulková, ale byla tu první, je tu už doma a kocour, který je tu na přechodnou dobu, jí chce tohle privilegium vzít.

Prohlížím její hustý kožíšek a zároveň za něj děkuju. Nikde žádná rána. Alespoň něco. Ale je jasné, že tihle dva musí být od sebe. No jo, ale kde? Přechodné řešení je Žužla v pokoji a ty tři kočiny v předsíni. V kuchyni je kocour z Bíliny, v ložnici pesani. Žádnou další místnost nemáme.

A teď je tu prosba na všechny, co tohle čtou. Není mezi vámi někdo, kdo momentálně kočičku nemá a vzal by si staršího kocourka? Když je sám, je hodný, mazlivý a vydrží hodiny ležet na klíně. Evidentně si užívá pohodlí a plné misky. Jen se s nikým nechce o tohle potěšení dělit. Není divu, celý život prožil venku a o všechno musel vybojovat. Bohužel mu nedochází, že u nás by toho všeho měl dostatek, i kdyby se dělil. A bohužel svým chováním znemožní dalším kočkám vstup do depozita.

Zeptejte se známých, jestli nehledají vděčného a čistotného mazlíka. Předem děkuji za vaši snahu a pomoc.

Máte o Žužlíka zájem?

Ozvěte se Aleně, tel. 737 818 003, email.