Sedím si pod stromem, všude je tma, zima a sněží. Jsem sama, mám prázdné bříško, nemám se ke komu přitulit a je mi smutno. Vidím přicházet lidi, jdu se jim otřít o nohy, předu a říkám jim: ?Budete mě mít rádi?? ?Nikoho nemám, vemte si mě?! Hladí mě, něco si mezi sebou říkají, ale já jim nerozumím. Berou mě do náruče a protože je u nich teplo nebráním se.

Ale nejdeme k nim domů, nesou mě někam, kde je strašně moc psů i koček. Vezmou mě cizí, studené ruce, prohlídnou mě a dají mě do klece. Mňoukám, nechci být zavřená! Pusťte mě, já chci ven! Nikdo si mě nevšímá. Dostanu misku s vodou, zhasne se světlo a je ticho. Alespoň mi není zima.

Druhý den se dozvím, že jsem v útulku. Prohlídne si mě pan doktor, dostanu najíst a zase mě zavřou do klece. To se mi ale vůbec nelíbí! Chci k lidem, chci pomazlit! Kde jste kdo? Zase mňoukám, ale nikdo si mě nevšímá. Je nás tu příliš mnoho na to, aby se mi mohl někdo věnovat. Ve velkých klecích jsou kočky po 3-5 a těch velkých klecí je tu celkem šest. Potom jsou tu menší klece, ve kterých je celkem téměř dvacet koček. Všechny máme něco společného ? nikdo nás nechce, nikomu nepatříme a nikdo nás nemá rád...mňoukáme, ale kromě jídla, vody a čistého písku nikoho moc nezajímáme.

Občas přijdou lidé a někdy má někdo z nás štěstí a ti lidé si ho odnesou. Bohužel se někdy stane, že toho šťastlivce po pár dnech přinesou zase zpět. Do útulku jsem se dostala 28.11.2005. Po týdnu se mě rozhodli vykastrovat, zbavili mě červíků a naočkovali mě, abych byla zdravá.

Začínám být mírně apatická, chci se tulit k lidem! Už nejsem v malé kleci, ale dali mě dohromady s dalšími čtyřmi dospělými vykastrovanými kočkami. Nelíbí se mi to! Koušou mě a jsou na mě zlé. Chci ven. Prosím! Ale už ani nemňoukám, nikdo si mě stejně nevšímá. Už jsem tu hodně dlouho. Na všechny příchozí se dívám s obrovskou nadějí, ale nikdo se nerozhodne zrovna pro mě. Nejsem už malinké koťátko, mám asi rok a prý nejsem moc hezká...už ani nedoufám že najdu zrovna toho svého člověka. A přitom já mám lidi tak ráda.

Jednou (19.12.2005) zase přijdou lidé. Jedna Velká a jeden Malý. Na mě se ale ani nepodívají, chtějí malé koťátko. Prohlíží si je, povídají si s nimi, hladí je. Já sedím ve své kleci v rožku a sleduji je. Potom ten Malý přijde k mojí kleci. Ta Velká jde za ním a dívají se na mě. Něco si říkají, nevím že Velká říká Malému, že tuhle ne, ta už je moc veliká. Podívám se na ni a pak na toho malého, měkkého a veselého. Vstanu, zvednu ocásek a začnu příst. Předu tak hlasitě, že se to téměř místností rozléhá. Velká se na mě překvapeně podívá, Malý se rozběhne ke kleci. Vůbec se ho nebojím, dojdu až k němu, nastavuji mu kožíšek, aby mě mohl přes pletivo hladit. Jsem šťastná, že si mě všímá. Otevřou mi klec a já se vůbec nerozmýšlím. Jdu k Malému, otírám se mu o nohy. Opírám se mu o břicho, stále předu a cpu se mu do náruče. Malý se směje, hladí mě a něco říká Velké. Ta se ke mě skloní, pohladí mě, usměje se na malého a něco si říkají. Potom mě ale zavřou zpět do klece. Pláču, jsem smutná, já k nim tak chtěla! Za chvilku se ale vracejí a nesou přepravku. Vyndávají mě z klece, dávají do přepravky a odnášejí pryč! Tak se to povedlo! Budu jejich! Stanu se členem jejich rodiny, budu je milovat, budu příst a mazlit se s nimi. Oni mě za to zahrnou péčí, láskou a budou tu pro mě!

Protože nejsem žádná kočičí krasavice, mám zvláštní zbarvení ? jsem trochu bílá, trochu mourovaná a trochu zrzavá, nemám zrovna dlouhé nohy a mám křivý ocásek a prý vypadám tak trochu jako strašidlo... a když strašidlo tak mě pojmenovali ?Barbucha?. Doma mě čekal už jeden kočičí obyvatel, kterého jsem se nejdřív hodně bála, nevěděla jsem, jestli mě také nebude kousat a ubližovat mi, ale moc si mě nevšímal. Pustil mě do své misky, do pelíšku, podělil se se mnou o náruč našich lidí...asi budeme kamarádi a jsem tomu moc ráda. Ještě je zde jeden tvor. Zatím je náš vztah spíše naplněn obavou. Je to pes. Velká mu říká, že mi nesmí nic udělat, ale on je takový...no je to mladík a tak je trochu divoký. Já se psů bojím, už mockrát mě prohnali a občas jsem měla co dělat abych si zachránila kožíšek. Takže mu nevěřím ani trochu. Ale věřím Velké, že nedovolí aby se mi něco stalo. Už mám své lidi, svůj domov, svůj pelíšek i své hračky. V útulku jsem strávila necelý měsíc.

Určitě je dobře, že útulky existují, ale byla bych opravdu šťastná, kdyby nebyly potřeba a všechna zvířátka měla ?své? lidi. Prostě někoho, kvůli komu budou rádi na světě. Já už konečně opět někoho takového mám.