Moc ráda vzpomínám na doby, kdy jsem s rodiči a bratrem jezdila na kole po horách. Bydlíme v malé vesničce pod Orlickými horami, kde je krásná krajina a nedotčená příroda. Na těchto výletech nás vždy doprovázel ještě jeden člen naší rodiny, malá a hravá fenka Besinka.

Byl krásný letní den a my opět vyrazili prozkoumat další část těch okouzlujících hor. Cesta byla namáhavá a dlouhá, ale cíl naší cesty za to stál. Pokochali jsme se výhledem do údolí a poté se hned hladově vrhli na naši svačinku. Ale co to? Někdo tu chyběl?no ano, byla to Besi. Ten zvídavý a stále hladový tvoreček u nás neseděl a nedožadoval se kňučením a občasným zaštěknutím trochy té bašty. Volali jsme na ni, ale nic. Nepřišla. Rozhodli jme se ji hledat.

Rozdělili jsme se a dali se do hledání. Ze všech stran se ozývalo volání mně tak známých hlasů vykřikujících jediné jméno. Poté jsem zahlédla stádo srnek a hned mi bylo vše jasné. Jelikož je to kříženec jezevčíka a tudíž pes lovecký, musí být všem jasné, co s ní udělají pudy, pokud spatří takovéto obyvatele lesa.

Dostala jsem strach, hrozný strach. Co když ji už nikdy neuvidím? Co když se už nevrátí? Mohla někde zabloudit. Pláč se mi začal drát na povrch.Hodiny pomalu odbíjely čas na odjezd a Besina nikde. Panovala smutná a ponurá nálada a nikomu se nechtělo toto proradné místo opouštět. Nasedali jsme na kola, rozhodnuti se sem zítra opět vrátit a pokračovat v hledání ztraceného miláčka. Ale jen co jsme se rozjeli, mamka se ještě naposledy ohlédla a radostně zakřičela. Besina běžela za námi a s výčitkami v očích na nás koukala jako by říkala: ?Tak vy jste mi chtěli ujet a nechat mě tu samotnou?? Všem spadl ze srdce obrovský balvan a zármutek byl ten tam. Mohli jsme konečně vyrazit na zpáteční cestu a opět kompletní.

Od té doby toho našeho darebáka nespustíme z očí ani na krok. Besinu máme doposud. Prožili jsme s ní spoustu příhod. Byly to zážitky plné strachu, smutku ale především radosti, potěšení a legrace. A i když vím, že už s námi dlouho na tomto světě nepobude a že mi bude chybět, v našich srdcích a mysli zůstane napořád.

 

Iv