Bylo to před třemi lety, když jsem já a moje mamka odjely na dovolenou do Orlických hor. Dorazily jsme do nedaleké vesničky od Lanškrouna - do Cotkytle. Ano také jsem si říkala: probůh ono něco takového existuje?
Vesnice se rozkládala okolo jedné silnice třetí třídy. Obsahovala jeden, bohužel již nefunkční obchod, takže byl zavřen, pár obytných domků a dvoupatrový penzion. Tam jsme měly být ubytovány.

Po pár dnech, když jsme seděly venku pod slunečníky, se tu objevili tři malí psíci. Fenka a dvě její štěňata. Máma štěňat vypadala jako pinč, kdežto dítka byla flekatá a hustě chlupatá. Jedna byla holčička, která se ode dne, kdy jsme psíky poznaly, ode mě nehnula. Bratra si oblíbila moje mamka.

Lidé z vesnice si nás všimli, jak je každý den krmíme a jsme s nimi. Vždycky nám říkali, ať si aspoň tu fenečku malou odvezeme domů, že chovatelka se o ně nestará... A také to bylo vidět. Psi byli vyhublí a samá blecha. Přesvědčila jsem mamku, že jeden pes je doma málo a rozhodlo se, že fenečka pojede s námi domů. Její bráška už měl domluvené majitele, tak jsme ho tam s čistým svědomím nechaly. Nejdřív Moje malá Holčička (tak jsem jí začala říkat, protože jsem se nemohla rozhodnout, jaké jí dám jméno) potřebovala spolu s ostatními odblešit. Tak jsme v parném létě šlapaly s mamkou po silnici asi 25km do Lanškrouna, koupit něco proti blechám a nějaké ty granule. A pak zase zpět. Den před odjezdem jsem sbalila štěně neurčité rasy do mikiny a utíkala nahoru na pokoj. Do penzionu totiž psi nesměli. Bylo to jen o fous. Ráno nás majitel penzionu odvezl na nádraží, protože autobus jede jednou denně.

Psa jsme si odvezly tedy domů a je z ní perfektní společník. Dali jsme ji jméno Zuzanka. Zuzka už se zúčastnila výstavy voříšků i závodů agilit kde získala 3. a 2. místo.

 

janulle