Když se řekne řeč, obvykle si to spojíme se slovní komunikací, která je základem našich lidských interakcí. Ve světě koček je však řeč mnohem komplikovanější a skládá se z hlasových a nehlasových složek. Kočky sdělují informace pomocí zvuků a vědci odhalili šest základních signálů, které jsou pro malé kočkovité šelmy charakteristické - syčení, prskání, předení, vrčení, mňoukání a vřískání. Použití těchto šesti zvuků závisí na situaci a jeden zvuk se může během konkrétního setkání změnit pomocí smíšeného signálu v jiný.

U kočky domácí rozeznávají odborníci šestnáct odlišných zvuků a kočka by pravděpodobně dokázala rozlišit ještě mnoho dalších. Některé signály se dají velmi snadno spojit s momentální situací např. prskání a vřeštění, které slyšíme během kočičí rvačky je naprosto jednoznačné. K dalším jasně čitelným zvukům patří mňoukání, kterým se kočka dožaduje potravy nebo pozornosti, naříkání při bolestech, předení, volání kočky v říji.

Všechny tyto zvuky můžeme rozdělit do tří skupin podle toho, jakým způsobem je kočka vydává. Označujeme je jako mručení, vokály a pronikavé zvuky. Mručení kočka vytváří zavřenou tlamou a patří sem tiché zvuky, jako je vrnění na uvítanou a předení.

Druhou kategorii - vokály, představují zvuky, které kočka používá při komunikaci s majitelem a tvoří je postupným zavíráním tlamičky. Ty jsou z hlasové komunikace kočky snad nejindividuálnější a ti z nás, kdo doma chovají více koček, bez potíží rozeznají vokální zvuky každé z koček. Pronikavé zvuky vytváří kočka tak, že otevře tlamičku a jednotlivé signály vydává změnou jejího tvaru. Tímto způsobem vzniká vrčení, syčení, prskání nebo vřeštění a většinou jde o zvuky, které kočky používají při komunikaci s jinými kočkami. Vidíme tedy, že kočky mají rozsáhlou "slovní zásobu" a hlasová složka řeči hraje vedle gestikulace v komunikaci významnou roli.