K téhle katastrofě se schylovalo už dlouho. Snad ještě před mým narozením. Narodila jsem se totiž ke kocourkovi. Byla jsem prvorozená, tak měla mamka trochu obavu, aby mi domácí mazlíček ze žárlivosti neublížil. Ale Filípek byl inteligentní kocour a naopak sedával u mé kolíbky a hlídal mě. Takže co byste chtěli po ženské, kterou napůl vychoval kocour?

Jako dítě jsem se ještě držela. Filípek sice brzy umřel na záhadnou chorobu, ale bez kočky náš rodinný domek nikdy dlouho nezůstal. O jedinou neplánovanou se však postaral můj mladší bratr ? se slovy: ?To je moje kočička,? ukradl jako čtyřletý sousedovic kotě, které se zatoulalo k našemu plotu. Kočička s námi byla 18 let.

Se mnou to začalo jít z kopce, až když jsem se rozhodla bydlet sama. Protože jsem si život bez kočky už nedovedla představit, chtěla jsem si jednu pořídit i do svého malého bytu na sídlišti. Takovou, kterou jsem znala z reklamy. Ti obyčejní mourkové a černobílky přece patří k domku se zahradou. A zatímco jsem sháněla vysněnou kočku, pomalu jsem se seznamovala se smutným osudem sídlištních bezdomovců. Dvouměsíční mourek, který se mi pár dnů po Vánocích pověsil na zastávce na tašku, skončil ještě u rodičů. Stejně zbarvený i stejně starý kocourek, kterého nechala o dva roky později toulavá kočka v třeskutých mrazech před naším domem, už dělal společníka mému britskému kocourovi Bedřichovi. Černé kotě, které riskantně pobíhalo mezi dětmi hrajícími si na kolotoči, putovalo opět k rodičům a zůstal tam i zbědovaný dospělý kocour, původně určený pouze na vyléčení. Z obavy, aby mě rodiče nevydědili, jsem se rozhodla pro preventivní akci. S pánem, který kočky pravidelně krmil, jsme je pochytali a nechali v útulku vykastrovat. Kocoury prý nekastrují, aby neztratili ?konkurenceschopnost?. Ono našeho ošklivého plachého Křivonožku by stejně asi nikdo do odchytové klece nedostal.

Dva roky jsem si užívala klidu. Kastrované kočky ztloustly a leskly se jim kožíšky, na blízké veterině pomalu zapomínali mé jméno... Že to byl možná jen klid před bouří, mi blesklo hlavou v polovině května, kdy jsem u domu zahlédla novou mourinku ? plachou a s velkým břichem. Zavolala jsem na ni, zmizela v křoví, nasypala jsem jí hrst granulí a odstoupila, už nevylezla. Během dalších dní jsem ještě párkrát zahlédla její stín. Pak mi mourovačka zmizela z očí a popravdě i trochu z mysli.

Bylo to v půli srpna, když jsem 10 metrů od domu koutkem oka něco zahlédla. ?Čičí!? zkusila jsem. Z křoví vykoukla drobná mourovatá hlavička. Dala jsem jí hrstku granulí z krabičky poslední záchrany, kterou mám stále v tašce, a poodstoupila. Kočička je opatrně začala jíst, když z křoví vykoukla další hlavička ? rezavobílá a menší, za ní další ? mourovatá. ?Ježíš, ty drobku, ty už máš koťátka?? Běžela jsem domů pro pár kapsiček a cestou mi to došlo ? to je ta těhule z května. Vrátila jsem se s kapsičkami a počítala další vynořené hlavičky. Jedna větší a čtyři drobné. Dvě koťata se nechala pohladit a prohlédnout. Hned z místa jsem zavolala kamarádce, která nedávno hledala domov pro černou kočičku. Nechtěl někdo zrzavého kocourka? Moc nadějně to nevypadalo, tak jsem koťata s těžkým srdcem propustila. Bylo léto, naše část sídliště je klidná, budu je tam krmit a přitom jim hledat domovy.

Další den jsem narazila na internetu na zajímavou informaci. Za týden se měla u nás v Ústí konat kočičí výstava i s nabídkou útulkových koček. Já neměla koťata ani chycená, natož naočkovaná, ale třeba tam budu moct vystavit aspoň jejich fotky? Organizátoři byli vstřícní a já dostala stolek hned vedle útulků. ?Štěstí začátečníka? říká se tomu v jednom bestselleru.
Fotografie se lidem líbily, zvlášť ta s šibalským kukučem rezavobílého Lumpíka, ale když už plánovali kočičku, chtěli si ji rovnou i odnést. Až odpoledne ? zastavila se paní, že by chtěla dvě koťata k domku se zahradou na klidném místě. Vybrala si ta plachá. Domluvili jsme se, že koťátka trochu zcivilizuji a ozvu se jí.

Povzbuzená a poučená ?pravými? útulkářkami jsem se rozhodla pochytat koťata všechna. Ta přítulná snad udám rychle. Kam ale s nimi? Do mého 1+1 se dvěma kocoury se nevejdou. Poprosila jsem rodiče o volnou místnost. Stejně jsem tam každý den, mohla bych se o čičiny starat. Byla jsem trochu zklamaná, když mi nabídli jen málo využívanou dílnu. Ale lepší než křoví na sídlišti.
Během týdne tam koťata doputovala (ta plachá jen pomocí odchytové sítě). Po delším váhání mém i rodičů tam skončila i jejich máma, kterou děti ze sídliště už ochočily a pojmenovaly Máťa. Jo, něco jsem zapomněla zmínit. To, co jsem zprvu považovala za břicho vytahané po koťatech, byl základ další generace.

Někteří mi radili, abych kočku ještě nechala v útulku vykastrovat. I když mi to bylo proti mysli, protože bříško bylo mezitím dost velké, když už jsem ji měla v přepravce, číslo útulkového veterináře jsem přeci jen vytočila. Nic. Při vracení odchytové sítě jsem se dověděla, že to byl poslední den jeho dovolené. Ale kočka byla z přepravy vystresovaná, tři dny na sebe nenechala sáhnout. Bylo rozhodnuto a já se začala těšit na koťátka. Dvacet let poctivě kastrujeme, tak si zase jednou užiju i to otevírání očiček. Jen jsem doufala, že jich nebude osm.

Teď ještě brzy umístit starší koťata, aby měla máma klid na novorozence. Zavolala jsem paní, která si zamluvila dva plašánky. ?Jé! Nó, víte, nám někdo hodil přes plot nemocné měsíční kotě, tak ho pipláme. Ono možná nepřežije, tak bych si ta od vás vzala, ale ... Dobře, zavolejte ještě za týden.? Za týden se kotě samozřejmě zotavilo, kamaráda pro něj nechtěli. Tak rychle inzerovat. Internetové inzerce a hlavně místní inzertní tisk. ?Koťátka hledají nový domov...? začínal inzerát. Měl přijít do rubriky Ostatní, mezi koťátka, která se po tuctech rodí nezodpovědným domkařům. Za týden jsem ho tam ale nenašla ? byl přeřazen do rubriky Prodej - přesně mezi ?Koťátka britská...? a ?Koťátka perská ...?. Tam ho přece nikdo nenajde! Rychle jsem volala do redakce. Dobře, příští týden vyjde správně. Inzerát přeci jen našel jeden pán a odvezl si Lumpíka.

Porod jsem čekala každým dnem, zdálo se mi, že Mátino břicho už nemůže být větší. Ale i příští týden mě pokaždé vítala tři čtyřměsíční koťátka a jeden meloun na tenkých nožičkách. Už aby zase vyšel ten časopis. Když jsem si ho ve čtvrtek koupila, měla jsem slzy vzteku v očích. Inzerát nikde. Vytočená jsem do redakce doběhla osobně. ?Jé, promiňte, kolegyně vám ho zapomněla prodloužit. Vyjde to příští týden.?
Den na to zabrala Máťa koťatům jejich oblíbený pelíšek. Koťata jsem oddělila a odjela přespat domů jen po ujištění rodičů, že budou v noci chodit Máťu kontrolovat, jestli nemá nějaký problém.
Tu noc, kdy hurikán Rita zasáhl americké pobřeží, odehrávala se v domě mých rodičů jiná přírodní katastrofa.
Brzy ráno jsem přijela, otevřela dveře dílny a něco mi vyběhlo naproti. Nejdřív jsem se lekla, že jsem tam omylem zavřela jedno z koťat, ale když se mi otřela o nohy, poznala jsem Máťu bez břicha. ?Ježiš, kde je máš? Kolik jich je?? Nakoukla jsem do proutěné přepravky a dostala hysterický záchvat. V pelíšku ležela hromada koťat větší než celá Máťa. Počítala jsem hlavičky, ale netušila, kolik jich je schovaných pod tělíčky ostatních, nebo který ocásek komu patří. Jejich 10 nebo snad dokonce 11? Opakovaným přepočítáváním jsem docházela k číslu deset. Všechna živá a zdálo se, že i zdravá. Polovina v sobě nezapřela svého otce ? Křivonožku.

Téměř týden měla ?naše? kočka Máťa kolem sebe 13 vlastních koťat. Potom vyšel správný inzerát ve správné rubrice a začali volat zájemci. Zároveň se ozval pán přes Kočky-online a všechna starší koťata odešla v jediný den do nových domovů. Já si mohla začít užívat miminek.
?Užívat? znamenalo každé kojení, které jsem stihla, hlídat, aby se všechna koťata napila a chránit ta drobnější před nelítostnými boji o cecík. Z klečení u nich jsem měla odřená kolena a těšila se, až začnou sama jíst. Když začala sama jíst, objevila se viróza a hnisající očka. Alespoň třikrát denně jsem musela namazat 20 kotěcích očiček. O život té nejmenší ? Šarapatky jsme nakonec museli s veterinářem doslova bojovat.
Dnes je koťatům 8 týdnů, očka mají čistá, kožíšky heboučké, tlapičky sametové, Šarapatka dobírá antibiotika a já si konečně užívám. Drobci se narodili 24. září, takže tři měsíce, kdy je nejvhodnější je umisťovat do nových domovů, jim budou právě na Štědrý den. Nevíte o někom, kdo si moc přeje pod stromeček koťátko? Pokud ano, pište na beilova@cmail.cz.

Autorkou je Lucie Beilová
Zaslala: Zuzana S. Fenclova (www.kocky-online.cz)