Když o někom prohlásíte: "mají se rádi jako pes a kočka", nemyslíte tím, že spolu mají zrovna harmonický vztah, přesto pes s kočkou spolu mohou být kamarádi. Rozhodně si nemyslím, že je jejich nenávist k sobě vrozená, záleží jen na nás lidech, jak tato rozdílná zvířata usměrníme a umožníme jim žít vedle sebe, aniž by se navzájem pronásledovala. Kromě toho zvíře nemá vlastnosti jako my lidé - nenávist, zloba a zákeřnost, zvířata nemyslí jako lidé a ani tak nekonají, neměli bychom je proto polidšťovat. Na vlastní kůži jsem poznala, jak vypadá a může vypadat takové soužití psa a kočky, začátek byl hororový, ale nevzdala jsem to.

Když byly našemu psovi dva roky, zatoužili jsme opět po kočce, kterou jsme před tím vždycky mívali. Jenomže Baxík nebyl za svůj dvouletý psí život na žádné kočky zvyklý a ve svém teritoriu je nikdy nesnesl. Když se stalo, že k nám na zahradu zavítala sousedova kočka, Bax po ní okamžitě vystartoval, aby ji vyhnal.

Jenomže kočku jsme doma moc chtěli a já se rozhodla, že to zkusím, a tak jsme se v létě stali majiteli dvou tříměsíčních roztomilých koťátek. Když jsme si je přivezli poprvé domů v papírové krabici, Bax okamžitě běžel k nim a pach koťat ho nesmírně zajímal, byl jimi jako posedlý, proto jsme se neodvážili vyndat je z krabice a ukázat mu je. Koťátka jsme dali domů, aby na ně pes nemohl a neublížil jim. Bax si byl vědom, že se něco děje za jeho zády, proto byl venku velmi neklidný a rozhodně nesdílel nadšení z těchto "vetřelců", které jsme se mu odvážili přinést do jeho teritoria. Když se koťata po cestě uklidnila, odpočinula si a najedla se, rozhodli jsme se ukázat je Baxovi. Vzala jsem jedno do ruky a šla mu ho ukázat ven. Ten když uviděl malého tvorečka v mé náruči, rozběhl se ke mně, vzrušením vyskakoval a vrčel. Kotě v mé náruči bylo klidné, pocházelo totiž od majitelů, kteří psa měli a pes kotěti nikdy neublížil, tudíž bylo k mé radosti klidné a "naivní". Zato jsem si byla jistá, že kdybych kotě dala na zem, mohlo by toto sblížení se psem být jeho poslední. Doma jsem si vyslechla, jak šílený to byl nápad pořizovat si kočku k našemu Baxovi a že koťata budeme muset vrátit a že jsme si je neměli vůbec brát.

Bylo léto, venku teplo, já měla prázdniny a dostatek času a tak se rozhodla, že to zkusím. Náš Bax přece není nějaký zabiják, pomyslela jsem si a touha chovat psa s kočkou dohromady mě popoháněla. Musela jsem postupovat velmi opatrně a pomalu a byla jsem si vědoma, že chyba nebo příliš rychlý krok by moje naivní koťata nemusela přežít a to bych si nikdy neodpustila.
Začala jsem s prvním sbližováním venku na dvoře. Baxe jsem zavřela do kotce a na trávu asi tři metry před kotec jsem položila klec, do které jsem zavřela koťata. Baxova reakce byl zuřivý štěkot, pobíhal po kotci a neustále na koťata štěkal a dorážel. Koťata na trávě v prostorné kleci si ničeho nevšímala, sluníčko na ně svítilo, vyhřívala se na sluníčku nebo ležela ve stínu, který jsem jim udělala z kusu hadru, měli co jíst a pít a klec jim nijak nevadila. Bax štěkal a štěkal, nemělo cenu ho okřikovat, tak jsem ho nechala být. Během hodiny jeho štěkot postupně ustával a klec s koťaty ho přestala bavit.

Jakmile jsem se přiblížila ke koťatům a vyndala je z klece, začal opět štěkat a dorážet. Koťata se neohrabaně plazila po trávě a Baxova štěkotu si nevšímala. Za chvíli jsem je zavřela opět do klece a odešla. Pozorovala jsem je z okna. Baxe štěkání přestalo bavit a v kotci jen seděl a zíral na klec. Toto jsem prováděla několikrát každý den až do doby, kdy Baxe přestala klec s koťaty zajímat úplně, takže když jsem ho zavřela do kotce, díval se jinam, nebo ležel klidně bez štěkání. První krok jsem tedy pokládala za úspěšný.
Druhý krok spočíval v tom, že jsem koťata nechala v kleci a Baxe vypustila z kotce. Jeho reakce byla taková, že začal kolem koťat pobíhat jako šílený, dorážel na ně a vrčel. Na povel sedni si sedl a pak začal zase pobíhat kolem klece, koťatům v kleci se to nelíbilo, připadala si ohrožená a syčela a bála se. Vzala jsem Baxe na vodítko a dala mu povel sedni, přičemž seděl, kňučel a chvěl se vzrušením. Po několika dnech se jeho reakce umírnila a přestalo ho bavit na koťata dorážet, takže už jsem ho mohla nechávat s koťaty v kleci venku bez dozoru. Kdykoli jsem však chtěla koťatům dopřát svobodu bez klece, musela jsem to udělat doma, protože kdybych je v této době pustila z klece ven před Baxem, nemusela by to přežít zrovna ve zdraví.

Zdálo se, že Bax se pomalu učí koťata tolerovat, že se k nim začíná chovat jako k "majetku", který patří mně a který by měl střežit. Nemohla jsem si však ještě dovolit, nechat je volně puštěné se psem, jelikož Bax byl jako buldozer. Přiřítil se ke kleci hlava nehlava, díval se dovnitř, ale už na ně nedorážel, ani neštěkal, jenom jsem měla strach, že nebýt té klece, křehké tvorečky by zašlapal. Mým dalším cílem bylo, naučit Baxe chovat se ke koťatům ohleduplně, aby věděl, že je má střežit a dávat pozor, kam šlape. Koťata byla v té době velká asi jako jeho tlama.

Když jsem si byla jistá tím, že když koťata vyndám z klece, Bax mi je nezakousne v ruce, začala jsem s vyndáváním koťat ven z klícky na svobodu před psím obrem. Klekla jsem si na zem a jedno kotě vzala do dlaní, Bax se k nám přihnal jako tank. Kotě se ho trochu leklo a zasyčelo, ale za chvíli se uklidnilo. Baxovi jsem dala povel "sedni" a nechala ho, ať si očichá mourovatý uzlíček v mé ruce. Kotě jsem držela oběma rukama a pro jistotu ho tak trochu chránila před psí tlamou. Baxe kotě velmi zajímalo a vrážel mi čenichem mezi prsty až bylo kotě skoro mokré. Když prozkoumal jeho pach, dala jsem oslintané kotě zpátky do klece a vyndala druhé. S ním jsem to udělala stejně, Baxe jsem usměrňovala povelem "sedni", takže klidně seděl a očichával si malého tvorečka. Má koťata byla klidná a nebála se, protože neměla důvod mít ze psů strach, protože jim žádný pes nikdy neublížil. Dva dny jsem brávala koťata do dlaní a nechávala, aby si je Bax očichal, ale nechat je puštěné venku se psem se mi ještě nezdálo dost bezpečné. Už jsem neměla obavy, že by je Bax zakousl, ale spíš, aby je nechtěně nezranil, když by se k nim přiřítil a strkal do nich čumákem.

Byl přede mnou poslední úkol - naučit psa, že koťata jsou mí křehcí tvorové a podle toho se k nim musí chovat. Vyndávala jsem koťata ven z klece na trávu a vždycky psa sledovala, jak se k nim chová. Když byla jeho reakce přemrštěná a začal do koťat rýt čumákem, pokárala jsem ho, když si je zlehka očichával nebo seděl vedle nich, byl pochválen. Kdykoli se ke koťatům řítil cvalem, dala jsem povel "sedni" a když se uklidnil, teprve pak mohl ke koťatům jít blíž. Několik dní jsem je pozorovala a postupně se od nich vzdalovala. Už jsem je mohla nechat na dvoře se psem bez dozoru. Pes si na koťata zvykl a už jim nevěnoval přemrštěnou pozornost. Koťata byla klidná a z Baxe strach neměla. Byla jsem ráda, že se mi to povedlo.

Jak koťata rostla, stávali se z nich pěkní raubíři, kteří se nebáli šťouchnout si i do Baxe. Ten na jejich ztřeštěné hry většinou nereagoval, ale někdy se stávalo, že když na něj kotě doráželo, Bax ho začal lízat a cumlat mu ocásek. Po takové hře bývala koťata celá mokrá, protože stačilo jedno olíznutí obřím jazykem a kotě vypadalo, jako kdyby vylezlo z vody. Ještěže bylo léto. Některé jejich hry začaly být velmi kuriózní. Stávalo se, že Bax koťata jakoby jemně okusoval a štípal do kožichu předními zuby, někdy je vzal do tlamy a přenášel je z místa na místo a když to dělal dostatečně jemně, koťatům se to líbilo. Časem jsem do jejich vzájemných her přestala vstupovat a nerušeně jsem je pozorovala. Z koťátek nám vyrostl statný kocourek a přítulná kočička. Pozoruhodný vztah se vyvinul mezi Baxem a kočkou. Jak vidíte na fotkách, jejich hry bývají i teď po šesti letech celkem originální. Jenom bych chtěla podotknout, že i když některé fotografie vypadají hrůzostrašně, tak se rozhodně nejedná o týrání kočky, protože si takto hraje z Baxem dobrovolně a často se o Baxe schválně otírá, aby jí věnoval trochu své psí pozornosti.

Autorka provozuje stránky: České národní plemeno Chodský pes a Svět koček